20 C 133/2025-22 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobou doručenou soudu dne , datum, se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 11 597 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, . Původní věřitel uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému dne , datum, úvěr ve výši 8 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne , datum, . Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 8 000 Kč, dále z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 360,29 Kč, a úroku stanoveného dle čl. II.2.b smlouvy ve výši 236,71 Kč. Původní věřitel poskytoval úvěry prostřednictvím své webové stránky www., právnická osoba, .cz. Původní věřitel úvěr žalovanému vyplatil dne , datum, na bankovní účet. Žalovaný nevrátil úvěr v datu splatnosti. Upomínka byla právním zástupcem žalobkyně odeslána dne , datum, . V rámci prověřování úvěruschopnosti byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI. Pokud by soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požaduje žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Žalovaný neuhradil žalobkyni ani jejímu právnímu předchůdci ničeho.Dne , datum, žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 4 860 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů.2. Žalovaný se k předmětné žalobě nijak nevyjádřil a do spisu nedoložil žádné důkazy stavící na svou obranu. Za situace, kdy jak žalobkyně, tak žalovaný v souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. souhlasili s tím, aby soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání, soud postupoval v souladu s tímto zákonným ustanovením a rozhodl, aniž by ve věci nařizoval jednání.3. Soud provedl dokazovaní následujícími listinami: smlouva o úvěru ze dne , datum, , potvrzení o provedení transakce ze dne , datum, , Smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, , Oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , včetně dokladu o odeslání, Předžalobní výzva k plnění ze dne , datum, vč. dokladu o odeslání, sdělení Air bank a.s. ze dne , datum, . Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru o tomto skutkovém stavu: právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnou žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč, oproti povinnosti žalovaného úvěr vrátit spolu s úrokem ve výši 36 % ročně (tj. 236,71 Kč) a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 848,16 Kč. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do , datum, , RPSN činilo 1573,89 %. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dne , datum, na jeho účet částku ve výši 8 000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku z úvěrové smlouvy postoupil žalobkyni, ta postoupení žalovanému oznámila a vyzvala jej k zaplacení dlužné částky do tří dnů. Žalovaný úhradu dluhu neprovedl.4. Po právní stránce, soud posoudil smluvní vztah žalobkyně a žalovaného podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění ke dni uzavření smlouvy jako smlouvu o úvěru, přičemž vzhledem ke skutečnosti, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel smlouvu jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, jedná se zároveň o spotřebitelskou smlouvu a je nutné na ni vztáhnout i ustanovení § 1810 násl. občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření smlouvy (dále jen ,,ZoSÚ“).5. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.6. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.7. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.8. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle § 86 ZoSÚ je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.12. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně sice tvrdila opak, avšak k prokázání této skutečnosti nedoložila žádné důkazy. Právní předchůdce žalobkyně nejspíš lustroval žalovaného ve veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI. Žalobkyně dále tvrdila, že původní věřitel ověřoval úvěruschopnost výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 4 860 Kč. Žalobkyně však neuvedla