3 C 81/2020-117 — Okresní soud v Havlíčkově Brodě

1. [příjmení] žalobou se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. 6. 2017 č. j. 3 C 185/2016-110, kterým byl schválen soudní smír mezi účastníky následujícího znění: 1) Žalovaná se zavazuje vždy bezprostředně poté, co použije dřevěnou dvoukřídlou bránu umístěnou na jižním okraji pozemku parc. č. st. 6/6 na hranicích s pozemkem parc. [číslo] jejíž součástí je branka o celkové šířce 4,10 m a výšce 1,5 m tvořenou dřevěnými, svislými laťkami tmavě hnědé barvy, rozdělující pozemek parc. [číslo] pozemek parc. č. st. 6/6, vše v k.ú. [obec], tuto bránu řádně zamykat a opatřit u každého dílu zpět železným spodním hákem do zdířky. 2) Žalovaná se zavazuje vždy bezprostředně poté, co použije kovovou dvoukřídlou bránu a současně i branku šedivé barvy umístěnou vedle této brány na jižním okraji pozemku parc. [číslo] na hranicích s pozemkem parc. [číslo] o celkové šířce 4,68 m a výšce 1,5 m s výplní dřevěnými laťkami tmavě hnědé barvy, rozdělující pozemek parc. [číslo] pozemek parc. č. st. 8/7, vše v k.ú. [obec], tuto bránu zamykat a opatřit spodním hákem do zdířky a dále pak tuto branku řádně dovírat. 3) Žalovaná se zavazuje předat klíče od branky a obou bran citovaných v odst. 1 a odst. 2 jen řádně poučeným osobám a současně je o povinnostech vyplývajících z tohoto rozhodnutí poučit. 4) Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že důvodem sporu byla situace spojená s průchodem a průjezdem přes pozemky žalovaných zatížené věcným břemenem ve prospěch nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně. Žalovaní koupili nemovitosti v roce 2013 s vědomím všech omezení spojených s existencí věcných břemen. Podle jejich tvrzení v původním řízení byl důvodem koupě zdravotní stav jejich syna [jméno], který trpí středně těžkým autismem s mentální retardací, neklidným a impulzivním chováním, který nemluví, nereaguje na cizí hlasy a vyžaduje speciální zázemí. Žalovaní na doporučení lékařů zakoupili synovi psa, se kterým praktikují canisterapii. Od počátku se v sousedských vztazích účastníků objevovaly problémy pramenící především z názoru žalovaných, že žalobkyně a její rodina při využívání věcných břemen a přecházení přes jejich pozemky, nedostatečně rychle a konsekventně zavírají branky a teoreticky tak umožňují útěk syna či psa ze zahrady. V souvislosti s tím žalovaní instalovali kamerový systém, který zaznamenává každý pohyb žalobkyně na pozemku žalovaných. V roce 2016 se žalovaní rozhodli tuto situaci řešit podáním žaloby, kterou se domáhali uložení povinnosti žalobkyni zavírat branky předepsaným způsobem. Žalobkyně přistoupila na uzavření smíru v dobré víře s tím, že podmínky smíru bude možné při normálním chodu věcí naplňovat. Následně však nedošlo ke zlepšení sousedských vztahů, ale paradoxně k situaci, kdy se žalobkyně, přestože osobně vždy předmětné brány zavřela a zavírá, dostala do situace, kdy žalovaní nepřetržitě nahrávají pohyb u bran a při sebemenším časovém odstupu od otevření do zavření brány v jednotkách minut podávají opakované návrhy na exekuci. Žalobkyně dříve projížděla přes pozemek žalovaných tak, že přijela k první bráně, kterou otevřela, pak otevřela druhou bránu, projela a obě brány (vzdálené na délku zahrady) po sobě opět zavřela. Ani jedna z bran není na elektrický pohon a je nutno navíc složitě umisťovat háky do zdířek, celý proces tedy zabere nějaký čas. Doba, kterou žalobkyně pro uzavření bran potřebuje, zcela odpovídá účelu, pro který byl smír uzavírán a běžnému chodu věcí. Tento postup průjezdu branami však nebyl žalovaným vhod, dle jejich názoru byly brány otevřeny moc dlouho a poukazovali na možnost útěku psa či syna. Žalobkyně proto nyní již neotvírá obě brány zároveň, nýbrž po příjezdu z veřejné komunikace otevře jednu bránu, projede, zastaví autem cca 2 metry za ní, jde bránu zavřít, zajistit a zamknout, pak přijede k druhé bráně, kde se postup opakuje. Pokud jede žalobkyně ze svého pozemku, je postup obdobný, po otevření první brány zastaví vůz cca 2 metry za ní, bránu zavře, zajistí, nasedne do vozu, zastaví před druhou bránou, otevře ji, projede, zastaví cca 2 metry za ní, zavře bránu, zastrčí hák, zamkne visací zámek, projde brankou, zavře ji a odejde. Domnívá se však, že není fakticky možné dostát povinnostem sjednaným v soudním smíru způsobem, jak jej vykládá exekuční soud. Výkon práva žalovaných je šikanózní a neodpovídá běžným zákonitostem lidského života. Také neustálý dohled pozemku, přes který musí žalobkyně do svých nemovitostí projet, kamerovým systémem je zdrojem nepříjemného stresu i nátlaku žalovaných. Psychický tlak se negativně podepsal na psychickém stavu matky žalobkyně a zohlednit je třeba i zdravotní stav jejího otce, který má operovány oba kyčelní klouby a pohybuje se o holích. Žalobkyně tedy tvrdila neplatnost smíru podle hmotného práva z následujících důvodů: a) smír je sjednán pro nemožné plnění, neboť tuto činnost tak, jak je zakotvena v soudním smíru, není možné ukončit v časovém rozmezí kratším několika minut, nikoliv bezprostředně, přičemž jde i o situaci, kdy je sice plnění možné, ale v daném případě mimořádně obtížné, že s ohledem na dobré mravy nelze spravedlivě žádat překonání obtíží (viz [příjmení] a kol., 2002); b) smír je sjednán pro plnění v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně uzavřela soudní smír dobrovolně v dobré víře, že je zakotvována stávající forma zavírání a otevírání bran a přejíždění pozemku žalovaných, tedy výkonu služebnosti, který byl realizován historicky a je v souladu s obecně uznávaným míněním, že tuto činnost není možno ukončit v časovém rozmezí kratším několika minut, nikoliv bezprostředně. K výkonu práva v souladu s dobrými mravy odkázala nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp.zn. IV ÚS 3653/11 a argumentovala i výkladem pojmu dobrých mravů meziválečným německým říšským soudním dvorem podle něhož právní úkon je contra bonos mores tehdy, jestliže je obsah smlouvy v rozporu s citem pro slušnost a pravidly slušnosti, jak je uznávají všichni slušní a spravedlivě myslící lidé, nebo pokud vykazuje zjevné znaky výstřednosti, které jsou s to pobouřit slušného člověka; c) dodržování povinností smírem stanovených je vynucováno způsobem v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaní soustavným podáváním exekučních návrhů vykonávají práva založená smírem šikanózním způsobem, přičemž zároveň poukázala na to, že výkon práva, který je však prováděn způsobem, jenž směřuje k poškození jiného, se stává zneužitím práva a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2001 sp.zn. 29 Cdo 1583/2000 a ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99; d) bod 3. smíru je neplatný pro neurčitost a nevykonatelnost, neboť není možné předat klíče osobám„ poučeným“ a zároveň je„ poučit“ o povinnostech vyplývajících z tohoto smíru, není zřejmé, co se myslí osobami„ poučenými“, když„ poučení o povinnostech ze smíru“ je kumulativní podmínkou vyplývající ze slova„ zároveň“. 2. Žalovaní s podanou žalobou nesouhlasili, neboť nejsou naplněny zákonné předpoklady pro zrušení usnesení o schválení smíru. Podle žalovaných jde ze strany žalobkyně o ryze účelový a obstrukční krok vedený snahou docílit změny vykonatelných povinností, které jí ukládá exekuční titul a k jejichž plnění se navíc sama dobrovolně v předmětném smíru zavázala. Podle žalovaných je naopak v rozporu s dobrými mravy postup žalobkyně, která se po 3 letech soustavného neplnění povinností dle exekučního titulu snaží nastolený status quo procesně nedůvodně obejít (navíc žalobou podanou 5 dní před koncem zákonné 3 leté propadné lhůty). Její tvrzení jsou však v podstatné části nepravdivá a ve svém celku nepřiléhavá a tedy právně zcela irelevantní, přičemž připomněli, že otázky neplatnosti smíru je možné zkoumat pouze k době jeho uzavření a nelze argumentovat okolnostmi, které nastaly až poté. Všem účastníkům bylo tehdy jasné, proč se soudní smír v uvedeném znění uzavírá, co je jeho důvodem a smyslem i jaké konkrétní povinnosti z něj pro žalobkyni plynou. Protože žalobkyně vykonatelné soudní rozhodnutí dobrovolně neplnila, resp. porušovala a porušuje, zahájili žalovaní jako oprávnění vůči žalobkyni jako povinné exekuci ukládáním pokut povinné. Exekuční soudy obou stupňů se opakovaně k argumentaci povinné, která je z podstatné části shodná jako v předmětné žalobě, vyjádřily jak k postupu žalovaných jako oprávněných, který byl vždy shledán jako zákonný a nikoliv šikanózní nebo v rozporu s dobrými mravy, tak i k obsahové a výkladové náplni povinností dle exekučního titulu, kdy povinné bylo opakovaně a až návodně vyloženo, jak má při plnění povinností dle exekučního titulu postupovat a jaký postup je v souladu a jaký je už v rozporu s exekučním titulem, jakož i k odpovědnosti povinné za jednání třetích osob, kterým předala od bran a branek klíče, a proč tomu tak je, stejně tak i k otázce charakteru a složitosti povinností, k nimž se žalobkyně ve smíru zavázala. Čili exekuční soudy obou stupňů se už v rámci opakovaných návrhů povinné na zastav