17 C 90/2021-24 — Okresní soud v Havlíčkově Brodě

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 22. 9. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 3.831 Kč s příslušenstvím, které v žalobě vyčíslila. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaný byl u žalobkyně zaměstnán na pozici řidič silničních motorových vozidel od 3. 12. 2018 na základě pracovní smlouvy z téhož dne. Pracovní poměr byl ukončen k 15. 3. 2021 dohodou o rozvázání pracovního poměru z téhož dne. Za trvání pracovního poměru žalovaný způsobil žalobkyni dne 25. 8. 2020 ve Francii škodu tím, že při vjíždění na parkoviště zavadil levými schody tahače o nerovnost na vozovce, v důsledku toho došlo k poškození vozidla [registrační značka], které je ve vlastnictví žalobkyně, a které mu bylo svěřeno pro výkon jeho povolání. Oprava této škody byla stanovena částku 3.831 Kč. Žalovaný tuto škodu uznal co do důvodu i výše a zavázal se k její úhradě ve vyřízení náhrady škody podle zákoníku práce č. 12/0077/20 ze dne 8. 9. 2020 formou srážky ze mzdy, kterou však nešlo provést kvůli postižení mzdy žalovaného exekučními srážkami. K dnešnímu dni nebylo ničeho uhrazeno. 2. Soud vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a poučil ho, že v případě, že soudu své stanovisko v určené lhůtě nesdělí, bude soud mít za to, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Vzhledem k tomu, že žalovaný na výzvu soudu nereagoval a že žalobkyně souhlasila (již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, soud mohl ve věci rozhodnout, aniž nařídil jednání. 3. Z listinných důkazů, které žalobkyně předložila k prokázání svých skutkových tvrzení, učinil soud následující skutková zjištění: -) z pracovní smlouvy ze dne 3. 12. 2018, že žalovaný vykonával pro žalobkyni práci na pozici řidič silničních motorových vozidel, se dnem nástupu 3. 12. 2018; -) z dohody o rozvázání pracovního poměru, že pracovní poměr žalovaného u žalobkyně byl ukončen ke dni 15. 3. 2021; -) z vyčíslení náhrady škody podle zákoníku práce PNŠ Č. 12/0077/20 ze dne 8. 9. 2020, že žalovaný způsobil žalobkyni škodu při vjíždění na parkoviště, zavadil L schody tahače o nerovnost na vozovce, v důsledku čehož došlo k poškození tahače, který řídil, přičemž žalovaný tento svůj dluh ve výši 3.831 Kč uznal i co do důvodu i výše, když tento dluh se zavázal uhradit pravidelnými po sobě jdoucími splátkami, které budou prováděny srážkami ze mzdy, pro případ ukončení pracovního poměru bylo dohodnuto, že se stává celá zbývající dlužná částka splatnou; -) z dopisu ze dne 9. 9. 2021, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, přičemž žalovaný byl upozorněn na možnost soudního sporu. 4. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá nároků z uznání závazku dne 8. 9. 2020 - dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2020, (dále jen„ zák. práce“) a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen„ o.z.“). 5. Podle § 250 odst. 1 zák. práce je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. 6. Podle ustanovení § 2053 o.z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. 7. Uznání peněžitého nároku co do důvodu a výše je jednostranné právní jednání učiněné písemnou formou a adresované oprávněnému účastníku, v němž povinný účastník výslovně a bezvýhradně uvedl výši nároku, který je povinen uspokojit, a jeho důvody. Požadavek na uvedení důvodů nároku je splněn tehdy, označí-li jej tak, aby bylo jednoznačné, jakého nároku se týká, popřípadě v čem (v jakých skutkových okolnostech) nárok spočívá. S písemným uznáním peněžitého nároku co do důvodů a výše tím, kdo je povinen nárok uspokojit, se i v pracovněprávních vztazích spojuje jiná (delší) promlčecí doba než jaká je stanovena u nároků neuznaných. Jde o další způsob zajištění závazku, kde se podle § 639 o.z. právo dlužníkem uznané co do důvodu i výše promlčuje za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; určil-li dlužník v uznání dobu, do které dluh splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby. Ze subsidiárního použití § 2053 o.z. také vyplývá, že s uznáním dluhu co do důvodu a výše je spojena vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání trval. 8. Uznáním dluhu podle § 2053 o.z. se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o.s.ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle § 133 o.s.ř. skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2013 sp. zn. 33 Cdo 4237/2011, ač se judikatura vztahuje k uznání dluhu dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku je použitelná i v současné době, vzhledem k obdobné právní úpravě). 9. V posuzovaném případě žalovaný písemně uznal svůj dluh co do důvodu (vyjádřeného v textu dohody spojením„ při vjíždění na parkoviště zavadil L schody tahače o nerovnost na vozovce, v důsledku čehož došlo k poškození tahače, který řídil“) i výše (v textu dohody o způsobu náhrady škody je konkrétně uvedena výše, a to 3.831 Kč), bylo tedy na něm v případě, že se chtěl žalobě úspěšně ubránit, aby prokázal, že jím uznaný dluh již zanikl, případně, že vůbec nevznikl, žalovaný se však podané žalobě nijak nebránil a zůstal v řízení zcela nečinný. S ohledem na to, že žalovaný neprokázal, že jím uznaný dluh již zanikl nebo nikdy nevznikl, nezbylo soudu než podané žalobě zcela vyhovět. Žalobkyni přiznal i právo na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o.z. ve výši dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť žalovaný byl v prodlení s plněním peněžitého závazku. 10. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalobkyni, která byla ve věci zcela úspěšná, přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení. Ty představovaly náklady vynaložené žalobkyní na úhradu soudního poplatku ve výši 1.000 Kč, dále pak náklady dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, v platném znění za 2 úkony (výzva k plnění, návrh ve věci samé - § 1 odst. 3) - po 300 Kč dle § 2 odst. 1 cit. vyhl.), celkem tedy 1.600 Kč. 11. Lhůty k plnění byly stanoveny dle § 160 odst. 1 o.s.ř., tj. v délce tří dnů. 12. Tento rozsudek je odůvodněn v rozsahu dle § 157 odst. 4 o.s.ř.