6 C 255/2022-46 — Okresní soud v Havlíčkově Brodě

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 15 407 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že s žalovanou dne 28. 7. 2021 uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla téhož dne žalované 20 000 Kč a žalovaná se zavázala splatit tuto částku spolu s poplatkem za poskytnutí ve výši 600 Kč do 30 dnů od poskytnutí úvěru. Žalovaná si prodloužila splatnost úvěru o 30 dní tzv. korunovým odkladem (v souladu se smlouvou zaslala platbu v minimální výši 1 Kč, čímž došlo k prodloužení splatnosti) ve dnech 23. 8. 2021 a 24. 9. 2021. Dále si žalovaná prodloužila splatnost úvěru o 30 dní tzv. desetiprocentním odkladem (je třeba zaplatit 10 % jistiny + poplatek 980 Kč, celkem 2 980 Kč, čímž dojde k prodloužení splatnosti úvěru o 30 dní), a to ve dnech 25. 10. 2021, 25. 11. 2021, 27. 12. 2021, 1. 2. 2022 a 12. 4. 2022, kdy uhradila částku vždy ve výši 2 980 Kč. Úvěr byl tak splatný dne 12. 5. 2022. Žalovaná se dostala do prodlení. Byly jí účtovány účelně vynaložené náklady ve výši 100 Kč ze dne 10. 3. 2022 a ve výši 300 Kč ze dne 19. 5. 2022. Žalovaná tak nadále dluží částku 15 407 Kč skládající se z neuhrazené jistiny 12 978 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru 660 Kč, z poplatku za prodloužení splatnosti desetiprocentním odkladem 980 Kč, účelně vynaložených nákladů 400 Kč a smluvních pokut 398 Kč. Jistina činí 12 978 Kč, neboť platby žalované byly v souladu se smlouvou započteny na jistinu v částce 7 022 Kč. Kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení činí za období od 12. 9. 2022 do 4. 10. 2022 částku 145,63 Kč a dále má žalobkyně nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 15 407 Kč od 5. 10. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Z listiny označené jako úvěrová smlouva, ID žádosti 800446, ID klienta 1903721, ze dne 28. 7. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované hotovostní bezúčelový úvěr 20 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 660 Kč vrátit žalobkyni do 27. 8. 2021. Pro případ prodlení žalované byly sjednány různé smluvní sankce. 4. Z listiny označené jako předžalobní výzva k plnění ze dne 12. 8. 2022 včetně poštovního podacího archu se podává, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky do 30 dnů ode dne sepsání této výzvy. 5. Z žalobkyní předložených printscreenů obrazovky plyne, že žalovaná při žádosti o úvěr uvedla příjmy 40 000 Kč, příjmy ostatních členů (domácnosti) 30 000 Kč; výdaje domácnosti byly uvedeny ve výši 3 000 Kč (sic), měsíční splátky úvěrů 1 000 Kč. Z kontroly CRIBIS provedené dne 30. 11. 2020 plyne, že žalovaná nemá exekuci. Z kontroly v databázi SOLUS provedené dne 28. 12. 2020 je zřejmé, že žalovaná zde nemá záznam. Z kontroly v databázi ISIR dne 28. 7. 2021 plyne, že žalovaná zde nemá záznam. 6. Na základě žalobkyní předložených listin soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 28. 7. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě se zavázala zaplatit žalované částku 20 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku spolu s poplatkem 660 Kč vrátit do 30 dnů od uzavření smlouvy. Pro případ prodlení žalované byly sjednány různé smluvní sankce. Žalobkyně v srpnu 2022 vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky do 11. 9. 2022. Před poskytnutím úvěru žalobkyně ověřovala, zda žalovaná nemá záznam v databázích CRIBIS, SOLUS a ISIR, a akceptovala tvrzení žalované o příjmech jejích (40 000 Kč) i ostatních členů její domácnosti (30 000 Kč), výdajích její domácnosti (3 000 Kč) a měsíčních splátkách úvěrů (1 000 Kč). Žalovaná na danou smlouvu v době od 23. 8. 2021 do 12. 4. 2022 zaplatila celkem 14 902 Kč. 7. Mezi žalobkyní a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaná, na rozdíl od žalobkyně, vystupovala v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“). 8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 11. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. 12. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. 13. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující př