4 C 88/2024-44 — Okresní soud v Havlíčkově Brodě

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 25 241 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , a žalovanou došlo dne 1. 11. 2013 k uzavření Smlouvy o půjčce č. , tel. číslo, . Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaná ve Smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci částku ve výši 51 841 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 10 364 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 19 % ročně sjednanou v čl. 3 Smluvních podmínek, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 11 727 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 29 750 Kč. Celkovou částku se žalovaná ve Smlouvě zavázala uhradit v hotovosti v 100 týdenních (sedmidenních) splátkách po 1 019 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 2. 10. 2015. Ke dni 28. 5. 2022 provedl právní předchůdce žalobkyně vyčíslení a dlužná jistina činila částku 12 392,36 Kč a dlužný poplatek částku 12 848,64 Kč. Po tomto datu do data podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek nebylo žalovanou na předmětnou pohledávku ničeho uhrazeno. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti , právnická osoba, postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 27. 9. 2023. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Žalobkyně požaduje po žalované zaplacení: celkové dlužné částky ve výši 25 241 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 12 392,36 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 12 848,64 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 3 191,72 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2 467,28 Kč, úroků ve výši 19,00 % ročně z dlužné jistiny ve výši 12 392,36 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, úroků z prodlení v zákonné výši 11,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 12 392,36 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.2. Žalobkyně svým podáním ze dne vzala žalobu částečně zpět v částce 2 000 Kč. Ust. § 96 odst. 1 o.s.ř. uvádí, že žalobce může vzít návrh na zahájení řízení za řízení zcela nebo zčásti zpět. Soud v takovém případě v daném rozsahu řízení zastaví (§ 96 odst. 2 o.s.ř.). Žalobkyně vzala svůj návrh částečně zpět a v této části soud řízení zastavil v souladu s § 96 odst. 1 o.s.ř. (výrok I).3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.4. Z provedených důkazů učinil soud následující skutková zjištění:5. Ze smlouvy o půjčce č. , tel. číslo, , podmínek a zákaznické karty vyplývá, že na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci částku ve výši 51 841 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 10 364 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 19 % ročně sjednanou v čl. 3 Smluvních podmínek, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 11 727 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 29 750 Kč. Celkovou částku se žalovaná ve Smlouvě zavázala uhradit v hotovosti v 100 týdenních (sedmidenních) splátkách po 1 019 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 2. 10. 2015. Ohledně poměrů žalobkyně vyplývá, že žalovaná měla mzdu 7 600 Kč, celkové příjmy domácnosti 28 600 Kč a výdaje 25 322 Kč. V kolonce ověřené dokumenty byla pouze uvedena nájemní smlouva, SIPO a PAS.6. Z tabulky umoření vyplývá, že žalovaná uhradila postupně částku vyšší než jí vyplacená částka půjčky, tj. více než 50 000 Kč.7. Soud provedl i další dokazování ve věci, a to především výzvami žalobkyně, listinami k postoupení pohledávky apod. Pro soud však byla podstatná otázka posouzení úvěruschopnosti a vzhledem k tomu, že tato povinnost nebyla ze strany právního předchůdce žalobkyně splněna, soud nevycházel z dalších provedených důkazů, a proto je ve svém odůvodněním blíže nerozebírá. Soud odkazuje na výše uvedené závěry ohledně skutkového stavu.8. Mezi právní předchůdce žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., Občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaná, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupovala v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 1 tehdy účinného zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.9. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.10. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25.7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni, resp. jejím právním předchůdci), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.11. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.12. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).13. Této interpretaci rovněž nasvědčuje rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení smě