14 C 158/2021-76 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobou doručenou dne 22. 1. 2021 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 128 769,18 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o úvěru, která byla uzavřena dne 24. 10. 2018 na základě„ Žádosti o poskytnutí Osobního úvěru“ [číslo]. Žalobkyně před poskytnutím úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalované úvěr splácet. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti: Z písemné smlouvy a z nedílných součástí smlouvy bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 149 900 Kč, a to na základě smlouvy o úvěru ze dne 24. 10. 2018 [číslo]. Nedílnou součást smlouvy o úvěru tvořily sazebník, vzorový příklad a splátkový kalendář, pravidla časového pořadí úhrady pohledávek, všeobecné obchodní podmínky a úvěrové podmínky pro fyzické osoby - nepodnikatele. Žalovaná se zavázala úvěr čerpat postupně do 19. 11. 2018 a splatit jistinu úvěru nejpozději k 20. 10. 2024 spolu se smluvními úroky z vyčerpané jistiny úvěru ve výši 8 % ročně, a to v 72 měsíčních anuitních splátkách ve výši 2 658 Kč. Od 20. 12. 2018 se žalovaná zavázala splácet vyčerpanou jistinu úvěru spolu s úroky z vyčerpané jistiny vždy ke každému 20. dni kalendářního měsíce. Výše poslední splátky jistiny měla odpovídat částce nesplacené jistiny úvěru a nesplacených úroků. Žalovaná se dále zavázala platit žalobkyni poplatky dle sazebníku. Z interního dokladu bylo zjištěno, že žalovaná vyčerpala částku úvěru dne 24. 10. 2018. Z historického výpisu bylo zjištěno, že žalovaná se dostala do prodlení s úhradou měsíční splátky splatné dne 20. 1. 2020 a následujících. Z dopisu ze dne 3. 6. 2020 bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalované, že v souladu se smluvními podmínkami došlo k zesplatnění celé úvěrové pohledávky. Žalobkyně vyzvala žalovanou k okamžitému splacení celé úvěrové pohledávky a k tomu stanovila lhůtu do 16. 6. 2020. Dopis byl žalované zaslán na adresu, kterou ve smlouvě označila jako kontaktní adresu. Z historického výpisu bylo zjištěno, že žalobkyně splacení celé úvěrové pohledávky nezaznamenala a evidovala nesplacenou úvěrovou jistinu ve výši 127 019,18 Kč a úvěrové poplatky ve výši 1 750 Kč (31. 1. 2020 poplatek 250 Kč za zaslání 1. a každé další upomínky při neprovedení splátky úvěru, 17. 2. 2020 poplatek 500 Kč za zaslání 2. a každé další upomínky při neprovedení splátky úvěru, 25. 2. 2020 poplatek 500 Kč za zaslání 2. a každé další upomínky při neprovedení splátky úvěru, 26. 3. 2020 poplatek 500 Kč za zaslání 2. a každé další upomínky při neprovedení splátky úvěru). Z historického výpisu bylo zjištěno, že kapitalizovaný výpůjční úrok ve výši 8 % ročně z dlužné nesplacené jistiny činil 8 665,53 Kč. Žalobkyně výpůjční úrok kapitalizovala ode dne následujícího po dni poslední úhrady, tedy ode dne 21. 1. 2020, do vydání historického výpisu tj. do 26. 11. 2020. Zákonné úroky z prodlení z dlužné nesplacené jistiny úvěru činily 5 841,95 Kč. Z písemné výzvy a podacího archu bylo zjištěno, že advokát žalobkyně před podáním žaloby vyzval žalovanou k zaplacení. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že v době rozhodování soudu žalovaná dlužila žalobkyni zesplatatněnou úvěrovou pohledávku ve výši 128 769,18 Kč a nadále trvalo prodlení žalované se zaplacením. Soud jednal podle zákona č. 99/1963Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Hmotněprávní posouzení věci vychází zejména ze zákona [číslo] Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že žalovaná při sjednání smlouvy o zápůjčce vystupovala v pozici spotřebitelky, soud při právním posouzení věci vycházel z také ustanovení zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaná - spotřebitelka - uzavřely smlouvu dle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Žalobkyně před poskytnutím peněžitých prostředků posuzovala ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru, s odbornou péčí schopnost žalované úvěr splácet, a to na základě informací získaných od žalované i na základě předložených dokladů. S ohledem na provedené posouzení mohl původní věřitel důvodně uzavřít, že žalovaný bude schopen poskytnuté peněžité prostředky splácet. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015). Ústavní soud pak ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Soud však poukazuje na změnu právního názoru, jež vede k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, jako důsledku porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. O tom svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. V souzené věci soud uzavřel, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Při posouzení vycházela z údajů, které o svých poměrech sdělila žalovaná, dále měla k dispozici údaje z bankovních i nebankovních registrů a na základě získaných informací mohla žalobkyně důvodně vyhodnotit, že žalovaná bude schopna poskytnutý úvěr splácet. Žalobkyně neevidovala řádné a včasné splácení poskytnutého úvěru, úvěr byl prohlášen za splatný a žalovaná byla vyzvána k okamžitému splacení všech služných částek. Nebylo tvrzeno, tudíž ani prokázáno, že žalovaná dlužné částky žalobkyni zaplatila, soud proto výrokem rozsudku pod bodem I uložil žalované povinnost dlužné částky zaplatit. O úrocích z prodlení bylo rozhodnuto dle § 1970 občanského zákoníku, podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení [obec] národní banky o úpravě základních úrokových sazeb. Úroky a úroky z prodlení byly vypočteny ke dni 26. 11. 2020 a ode dne následujícího je žalovaná povinna dále platit úroky i úroky z prodlení. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k zaplacení dle § 142a odst. 1 občanského soudního řádu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok II) vychází z ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, ve smyslu kterého soud přiznal úspěšnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 5 151 Kč (sazebník soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) a dále při stanovení výše advokátovy odměny soud postupoval vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle § 7 advokátního tarifu činí v dané věci mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby částku 6 260 Kč. Advokát poskytl čtyři úkony právní služby (1 – příprava a převzetí zastoupení, 2 – písemná výzva před podáním žaloby, 3 – sepis žaloby, 4 – písemné podání), ke každému úkonu právní služby náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). K mimosmluvní odměně a paušální náhradě hotových výdajů byla připočtena částka odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 občanského soudního řádu, § 47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb., o dan