12 C 126/2021-53 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Tvrdila, že usnesením [anonymizováno] [jméno] [příjmení], notářky v [obec] jako soudní komisařky ze dne 14. 7. 2020, č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci téhož dne, byli žalovaní pod bodem II výroku potvrzeni jako zákonní dědicové po [jméno] [celé jméno žalovaného], [datum narození], naposledy bytem [adresa žalobkyně], zemřelém dne 22. 4. 2020, s dědickým podílem oba ve výši jedné poloviny. V tomto rozsahu rovněž nabyli dědictví. V usnesení je uvedeno, že pasiva dědictví tvoří pohledávka žalobkyně z titulu zaplacení nákladů pohřbu zůstavitele ve výši 18 185 Kč. Žalobkyně byla po rozhodnutí soudu o dědictví zástupcem žalovaných vyzvána k vrácení významných částek na účet zůstavitele a zároveň byla proti tomuto nároku započítána pohledávka žalobkyně. Rovněž byla řešena otázka předání věcí po zůstaviteli. Žalobkyně prostřednictvím zástupce započtení odmítla a uvedla k tomu odpovídající právní argumentaci. Mezitím se účastníci dohodli prostřednictvím zástupců na předání věcí z dědictví. Poté mělo dle sdělení zástupce žalovaných dojít k zaplacení pohledávky žalobkyně, ale na účet, který sdělila, jí byla připsána pouze částka 12 200 Kč. Žalovaní zřejmě dali též podnět orgánům činným v trestním řízení k prošetření dispozic s účtem, neboť žalobkyně ve věci podávala 3. 12. 2020 vysvětlení. Trestní řízení skončilo. Žalovaní navrhli, aby soud žalobu zamítl. Popsali, že jsou dědici po zemřelém [jméno] [celé jméno žalovaného]. Zemřelý sdílel před svojí smrtí společnou domácnost s žalobkyní v místě jejího trvalého bydliště. Zemřelý byl majitelem běžného účtu č. [bankovní účet] vedeného u [právnická osoba], (dále jen„ běžný účet“) a spořicího účtu č. [bankovní účet] vedeného u [právnická osoba] (dále jen„ spořicí účet“). Dle výpisu z účtu ze dne 20. 1. 2020 byl k 1. 1. 2020 zůstatek na běžném účtu 955 515,61 Kč. K oběma účtům měla dispoziční oprávnění i žalobkyně. Z výpisů z běžného účtu je zřejmé, že žalobkyně z účtu zemřelého hradila náklady na domácnost (nákupy v supermarketu, úhrady v lékárně apod.). Z výpisů běžného účtu však také vyplývá, že žalobkyně opakovaně z tohoto účtu vybírala větší částky (od 20 000 Kč až po 100 000 Kč) ať už k tomu došlo výběrem na pokladně, výběrem v bankomatu nebo převodem na jiné účty (většinou její osobní účet). Výpis ze spořicího účtu ze dne 3. 2. 2020 potom prokazuje, že žalobkyně si dne 28. 1. 2020 (již po hospitalizaci zůstavitele) převedla částku ve výši 780 000 Kč ze spořicího účtu zemřelého na svůj účet č. [bankovní účet] vedený rovněž u [právnická osoba] a následně dne 10. 3. 2020 převedla zbylých 20 000 Kč také na svůj účet (tentokrát účet č. [bankovní účet] vedený u [právnická osoba]). Žalovaní tyto skutečnosti zjistili až po skončení dědického řízení, kdy se dostali k výpisům z účtů svého otce. Žalovaní sami uplatnili vůči žalobkyni v průběhu dědického řízení pohledávky, a to dokonce opakovaně, kdy zjistili, že žalobkyně odčerpala krátce před smrtí a z části dokonce po smrti zemřelého finanční částky nikoli v nepatrné výši. Tyto nároky uplatnili a započetli na část plnění, které uplatnila žalobkyně v dědickém řízení jako pohledávku pohřebného, kdy po tomto zápočtu uhradili část pohledávky nekrytou zápočtem. Žalovaní vedli za žalobkyní daleko větší pohledávky, avšak uplatnili zápočet pouze co do částky 5 985 Kč, kterou z účtu zůstavitele žalobkyně odčerpala po jeho smrti. Proto tato částka zůstala neuhrazena. Žalovaní dále popsali, že žalobkyně převedla z účtu zůstavitele na svůj účet (či účty třetích osob) 28. 1. 2020 780 000 Kč, 10. 3. 2020 20 000 Kč, 24. 4. 2020 100 000 Kč a 7. 7. 2020 5 985 Kč. Žalobkyně v trestním řízení uvedla, že k převodům peněz došlo proto, že se jednalo o její peníze. Následně se však vyjádřila, že se jednalo o společné peníze se zemřelým. Žalovaní poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3832/2014 a ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2316/2015, podle kterých ve vztahu mezi majitelem účtu a disponentem samotná existence dispozičního oprávnění nepředstavuje právní titul pro přesun majetkových hodnot; proto má-li být vyloučen vznik majetkového prospěchu, je nutno analyzovat právní vztahy mezi dotčenými subjekty a zkoumat, zda se naznačený přesun majetkových hodnot mohl opírat o adekvátní právní důvod, například v podobě účinné smlouvy. Dále se dovolávali usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3832/2014, podle kterého„ Dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu oprávněné osobě zahrnuje také oprávnění k výběru finančních prostředků. Další použití těchto prostředků a oprávněnost takového použití pak již není otázkou závislou na existenci či rozsahu dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu, nýbrž na právních vztazích mezi majitelem účtu a touto oprávněnou osobou.“ Shrnuli, že udělené dispoziční oprávnění sice oprávnilo žalobkyni tyto prostředky z účtů zůstavitele [jméno] [celé jméno žalovaného] převést, nicméně toto oprávnění nenahrazuje právní titul k těmto peněžním prostředkům. Žalobkyně předložila dohoda o vypořádání dlouhodobého terminovaného vkladu č. ú. [bankovní účet] sjednaného ve výši jistiny 1 400 000 Kč dne 14. 9. 2014 [jméno] [celé jméno žalovaného]. Dále tvrdila, že [jméno] [celé jméno žalovaného] měl dne 26. 1. 2020 darovat finanční prostředky ze shora citovaného terminovaného vkladu žalobkyni a to formou ústní darovací smlouvy, k čemuž navrhla vyslechnout svědky – dcery žalobkyně a jejího manžela. Dohoda o vypořádání dlouhodobého terminovaného vkladu ze dne 4. 5. 2016 byla uzavřena pouze mezi [jméno] [celé jméno žalovaného] a žalobkyní, když tyto jsou opatřeny pouze jejich podpisy a nikoliv podpisy žalovaných. Touto dohodou nelze prokazovat právní titul k finančním prostředkům. Vypořádání dle dohody ze 4. 5. 2016 ze dne 11. 2. 2019 není pro rozhodnutí věci relevantní. Dle tvrzení žalobkyně měl [jméno] [celé jméno žalovaného] dne 26. 1. 2021 ústně vyjádřit vůli darovat žalobkyni finanční prostředky na svých účtech. Tohoto měli být přítomni dcera žalobkyně a její manžel. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5837/2017 platí, že v případě darování finančních prostředků nemusí dojít k faktickému předání„ z ruky do ruky“, tzn., finanční prostředky nemusí být nejprve vybrány z účtu, následně dárcem předány obdarovanému, a konečně obdarovaným vloženy na jeho účet, nýbrž postačí, když dárce finanční prostředky převede na účet obdarovaného, resp. na účet, který obdarovaný pro tyto účely označí. Finanční prostředky si z účtu [jméno] [celé jméno žalovaného] poukázala na svůj účet sama žalobkyně, nedošlo k tomu bezprostředně po tvrzeném darování 26. 1. 2020, ale až postupem času (dne 28. 1. 2020, 10. 3. 2020, 24. 4. 2020). Žalovaní tedy namítali, že písemná forma je nutná z důvodu, že nedošlo k odevzdání věci zároveň s projevem vůle darovat a přijmout dar, jak ukládá § 2057 odst. 2 o. zákoníku, když dle tvrzení žalobkyně mělo dojít k projevu takovéto vůle dne 26. 1. 2020 a k odevzdání věci až v datech uvedených výše. V rozsudku ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 702/2010 Nejvyšší soud vyložil, že„ Závazkový právní vztah mezi vkladatelem a peněžním ústavem (tzv. vkladový vztah) vzniká na základě (reálné) smlouvy o vkladu (§ 778 odst. 1 obč. zák.). Vkladem se rozumí svěřené peněžní prostředky, které představují závazek peněžního ústavu vůči vkladateli na jejich výplatu při splnění zákonných podmínek; jinak řečeno, vklad je pohledávka vkladatele vůči peněžnímu ústavu. Složením vkladatelem a převzetím peněžním ústavem opouštějí finanční prostředky majetkovou sféru vkladatele a stávají se majetkem peněžního ústavu. Převzetím vkladu podle § 781 odst. 1 obč. zák. vzniká vkladateli pohledávka za peněžním ústavem a peněžnímu ústavu závazek ve výši vloženého vkladu. V takto definovaném závazkovém vztahu slouží vkladní knížka jen jako potvrzení peněžního ústavu o existenci a výši vkladu; není cenným papírem, i když bez jejího předložení nelze s vkladem nakládat (srov. § 782, 783 obč. zák.). Základním právem vkladatele je nakládání s vkladem, tj. se složenými peněžními prostředky a peněžními prostředky, na něž vkladateli vznikl nárok na základě úroků nebo jiných majetkových výhod. Právo nakládat se vkladem není výrazem vlastnického práva vkladatele k těmto prostředkům, neboť - jak již bylo uvedeno shora - tyto jsou vlastnictvím peněžního ústavu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, 29 Cdo 479/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2598/2004). Nakládání se vkladem zahrnuje i změnu v osobě věřitele ve vkladovém vztahu. Vkladatel (věřitel) může svou pohledávku (včetně jejího příslušenství a všech práv s ní spojených, viz § 524 odst. 2 obč. zák.) postoupit jinému toliko písemnou smlouvou; ta může být úplatná nebo bezúplatná (srov. § 527 odst. 1 obč. zák.). Bezúplatnou (písemnou) smlouvu o postoupení pohledávky lze ztotožnit s darováním„ p