14 C 299/2021-19 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 30. 7. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení souhrnné částky ve výši 13 263 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], [IČO], zapůjčil žalovanému peněžní prostředky, a to podle smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 10. 9. 2015 částku 6 000 Kč a podle smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 30. 11. 2015 částku 4 000 Kč. Žalovaný porušil smluvní povinnosti, když své závazky ze smluv o zápůjčce nehradil řádně a včas. Pohledávky byly žalobkyni postoupeny. Žalobkyně tvrdila, že původní věřitel před poskytnutím zápůjček s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného zápůjčky splácet. Před podáním žaloby žalobkyně odeslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 10. 9. 2015 bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba], [IČO], jako původní věřitel při podpisu smlouvy poskytla žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, aniž s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného – spotřebitele – zápůjčku splácet. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že původní věřitel a žalobkyně evidovali žalovaným uhrazenou částku 2 555 Kč. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 30. 11. 2015 soud zjistil, že spol. [právnická osoba], [IČO], jako původní věřitel při podpisu smlouvy poskytla žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč, aniž s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného – spotřebitele – zápůjčku splácet. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že původní věřitel a žalobkyně evidovali žalovaným uhrazenou částku 1 358 Kč. Z obsahu smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni. Z písemného oznámení o postoupení a z dokladu o odeslání bylo zjištěno, že postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobkyně před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení jistiny s příslušenstvím, a to do 13. 7. 2021. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč a 4 000 Kč, celkem 10 000 Kč, aniž věřitel s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného – spotřebitele – splácet. Smlouvy o zápůjčkách jsou tudíž neplatné. Přijetím částky 10 000 Kč se žalovaný bezdůvodně obohatil a bylo jeho povinností bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Žalovaný uhradil žalobkyni, resp. původnímu věřiteli, částku celkem 3 913 Kč, v době rozhodování soudu tak žalovaný dlužil žalobkyni částku 6 087 Kč. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že žalovaný vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru, dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaný jednali o uzavření smluv o zápůjčkách dle ustanovení § 2390 a násl. občanského zákoníku. Nejvyšší soud v rozsudku spisové značky 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 vyjádřil právní názor, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Nejvyšší soud uvedl, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Soud dospěl k závěru, že poskytovatel peněžních prostředků nepostupoval s odbornou péčí, proto jsou smlouvy o zápůjčkách neplatné ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Údaje, které případně o svých poměrech uvedl sám žalovaný, nemohly sloužit jako objektivní podklady pro posouzení schopnosti žalovaného zápůjčky splácet. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný přijal peněžitou částku 6 000 Kč, ze které uhradil 2 555 Kč. Dále žalovaný přijal peněžitou částku 4 000 Kč, ze které uhradil 1 358 Kč. Výrokem rozsudku pod bodem I soud proto uložil žalovanému povinnost vrátit toto plnění žalobkyni, které byla pohledávka postoupena dle § 1879 občanského zákoníku O povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení [obec] národní banky o úpravě základních úrokových sazeb. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení do 13. 7. 2021. Pokud by žalovaný chtěl plnit, nepochybně tak mohl učinit do konce měsíce července 2021, a to i při zohlednění trvajícího výkonu trestu odnětí svobody. Jestliže žalovaný dlužné částky neuhradil, pak od 1. 8. 2021 trvá jeho prodlení se zaplacením. Výrokem rozsudku pod bodem II pak soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, pak nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků a poplatků. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok II) vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení.