14 C 50/2022-19 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se domáhala žalobou podanou soudu proti žalovanému zaplacení částky 13 449,93 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 16. 12. 2020 Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti: Z obsahu smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému - spotřebiteli - peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr včetně úroků splatit ve dvou splátkách, úvěr měl být splacen ke dni 14. 2. 2021. Z výpisu z bankovního účtu bylo zjištěno, že žalobkyně dne 16. 12. 2020 převedla ve prospěch žalovaného částku 8 000 Kč. Nebylo zjištěno, že žalobkyně dříve, než přenechala žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného – spotřebitele – úvěr splácet. Z písemné výzvy soud zjistil, že žalobkyně zaplacení částky 8 000 Kč neevidovala a před podáním žaloby vyzvala žalovaného k zaplacení. Písemná výzvy byla určena na adresu, kterou žalovaný označil, tedy [obec], [ulice a číslo]. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, aniž s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného – spotřebitele – úvěr splácet. Smlouva o úvěru je tudíž neplatná. Přijetím částky 8 000 Kč se žalovaný bezdůvodně obohatil a je jeho povinností bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Původní věřitel před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného – spotřebitele – splácet poskytnuté peněžní prostředky. Nejvyšší soud v rozsudku spisové značky 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 vyjádřil právní názor, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Nejvyšší soud uvedl, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Soud dospěl k závěru, že poskytovatel zápůjčky nepostupoval s odbornou péčí, proto je smlouva o úvěru neplatná, a to ve smyslu výše citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný přijal peněžitou částku 8 000 Kč, ze které neuhradil ničeho. Soud proto výrokem rozsudku pod bodem I uložil žalovanému povinnost vrátit žalobkyni plnění ve výši 8 000 Kč O povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení [obec] národní banky o úpravě základních úrokových sazeb. V dané věci se žalovaný přijetím částky 8 000 Kč bezdůvodně obohatil, přičemž věděl, že je jeho povinností částku splatit do 14. 2. 2021. Jestliže tak neučinil, pak se od 15. 2. 2021 ocitl se zaplacením v prodlení. Výrokem rozsudku pod bodem II pak soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, pak nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků a poplatků. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok III) vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s ohledem na poměrný úspěch účastníků ve věci. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.