21 C 152/2022-12 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 30. 7. 2021 po žalovaném domáhal zaplacení částky 48 279 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze čtyř smluv o zápůjčce uzavřených mezi právním předchůdcem žalobce – společností [právnická osoba] - a žalovaným, a to dne 4. 9. 2015 pod [číslo] dne 15. 10. 2015 pod [číslo] dne 3. 12. 2015 pod [číslo] dne 15. 1. 2016 pod [číslo]. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2022, č.j. 21 C 148/2021-22 soud rozhodl o vyloučení návrhu žalobce, kterým se po žalovaném domáhal zaplacení částky 13 018 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] k samostatnému projednání a tato věc je nyní vedena pod sp. zn. 21 C 152/2022. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., protože účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce - společností [právnická osoba] – a žalovaným dne 3. 12. 2015 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce poskytl dne 3. 12. 2015 žalovanému finanční prostředky ve výši 8 000 Kč, žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 6 688 Kč, tedy celkem částku 14 688 Kč v 60 týdenních splátkách. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný v žádosti o zápůjčku uvedl čistý měsíční příjem ve výši 15 000 Kč, tento příjem doložil výplatními páskami zaměstnavatele a pracovní smlouvou, Dále uvedl výdaje na nájem ve výši 4 000 Kč, které byly doloženy nájemní smlouvou, na telefon ve výši 200 Kč a na domácnost ve výši 3 500 Kč, jiné výdaje neuvedl, tedy celkové měsíční výdaje uvedl ve výši 7 700 Kč. Dále uvedl, že je rozvedený a nemá vyživovací povinnost. Dle tvrzení žalobce žalovaný uhradil na zápůjčku [číslo] celkem částku 1 670 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ve spojení se seznamem postoupených pohledávek soud zjistil, že právní předchůdce žalobce dne 18. 12. 2020 postoupil pohledávku za žalovaným žalobci. Z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že právní předchůdce žalobce oznámil žalovanému, že pohledávku postoupil žalobci a žalovaného vyzval k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy, zásilka byla podána k poštovní přepravě 25. 1. 2021. Z předžalobní upomínky ve spojení s podacím lístkem vyplývá, že zástupce žalobce upomínkou ze dne 28. 6. 2021 vyzval žalovaného opětovně k zaplacení dluhu. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce - společnost [právnická osoba] - uzavřel dne 3. 12. 2015 se žalovaným jako spotřebitelem smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 8 000 Kč, aniž by jako věřitel poskytující úvěr spotřebiteli postupoval s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobce totiž se žalovaným uzavřel smlouvu o zápůjčce, aniž řádně prověřil skutečné výdaje žalovaného. Ze spisů Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 21 C 153/2022 a sp. zn. 21 C 148/2021 totiž vyplývá, že žalovaný v době uzavření smlouvy o zápůjčce měl již s právním předchůdcem žalobce uzavřeny 2 smlouvy o zápůjčce, a to [číslo] podle které měl platit měsíční splátky ve výši nejméně 980 Kč a smlouvu o zápůjčce [číslo] podle které měl platit měsíční splátky ve výši nejméně 616 Kč, navíc mu měsíční příjem poklesl o 2 000 Kč. Právní předchůdce žalobce vycházel z výdajů žalovaného ve výši 7 700 Kč měsíčně, z provedeného dokazování nelze nijak dovodit, že se právní předchůdce žalobce otázkou výdajů žalovaného jakkoli podrobněji zabýval. Pokud právní předchůdce žalobce vycházel pouze z tvrzení žalovaného, pak takový postup nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobce jako věřitel měl úvěruschopnost žalovaného zkoumat nejen vzhledem k výši jeho tvrzených měsíčních výdajů, zejména když měl sám k dispozici informace o dluhu žalovaného ze smlouvy [číslo] ze smlouvy [číslo] které byly mezi shodnými účastníky uzavřeny pouze o dva, resp. 3 měsíce dříve. Právní předchůdce žalobce s odbornou péčí nepostupoval. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 postoupil právní předchůdce žalobce pohledávku za žalovaným žalobci a spolu s oznámením o postoupení pohledávky právní předchůdce žalobce vyzval dne 6. 1. 2021 žalovaného k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů, výzvu odeslal dne 25. 1. 2021. Žaloba je částečně důvodná. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ), a to ve znění platném do 30. 11. 2016, neboť žalobce poskytl finanční prostředky žalovanému dne 3. 12. 2015. Dále soud věc posoudil dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen o.z.). Podle § 9 odst. 1 ZoSÚ věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako věřitel při poskytování zápůjčky žalovanému jako spotřebiteli nepostupoval s odbornou péčí, neposoudil náležitě schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, proto je smlouva o zápůjčce uzavřená mezi účastníky dne 3. 12. 2015 dle § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatná. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný od právního předchůdce žalobce převzal částku 8 000 Kč, a to v hotovosti. Právní předchůdce žalobce v souladu s § 1879 o.z. postoupil pohledávku za žalovaným žalobci. Žalovaný neprokázal, že by žalobci nebo jeho právnímu předchůdci převzaté finanční částky vrátil, žalovaný vrátil na zápůjčku [číslo] pouze částku 1 670 Kč. Soud proto v souladu s § 2993 o.z. žalovanému výrokem I. tohoto rozsudku uložil povinnost vrátit žalobci zbývající částku, tedy částku 6 330 Kč O povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úrok z prodlení soud rozhodl v souladu s § 1970 o.z. v návaznosti na nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014. Žalobce žalovaného vyzval k zaplacení dluhu dopisem ze dne 6. 1. 2021 podaným k poštovní přepravě dne 25. 1. 2021, a to ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy. Žalovanému tak v souladu s § 573 o.z. zásilka došla dne 28. 1. 2021, dne 7. 2. 2021 měl dluh zaplatit, od 8. 2. 2021 je žalovaný v prodlení. Soud proto v souladu s § 1970 o.z. v návaznosti na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. uložil žalovanému též povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení od 8. 2. 2021. Výrokem II. pak soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku, tedy v části, v níž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 6 688 Kč spolu s úrokem ve výši 5 942,29 Kč, úrokem z prodlení ve výši 2 878,23 Kč, úrokem ve výši 20,5 % ročně z částky 7 338,43 Kč za období od 19. 12. 2020 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 338,43 Kč za období od 19. 12. 2020 do 7. 2. 2021 a úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 008,43 Kč za období od 8. 2. 2021 do zaplacení, zamítl. Jestliže je totiž smlouva o zápůjčce uzavřená dne 3. 12. 2015 neplatná, nebyla mezi účastníky řízení platně sjednána ani platba poplatků a ani smluvních úroků. Žalobci tak nevznikl nárok na jejich zaplacení. Soud dále žalobu zamítl v části úroků z prodlení za dobu, za kterou nebyl žalovaný v prodlení. O nákladech řízení soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný měl ve věci větší úspěch, žádné náklady řízení mu však dle obsahu spisu nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.