38 C 61/2021-146 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobou doručenou soudu dne 20. 4. 2021 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 30 400 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba] uzavřel dne 31. 5. 2018 se žalovaným smlouvu o úvěru č. [anonymizováno] [rok], na základě které poskytl žalovanému v hotovosti v den uzavření smlouvy finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Celkové náklady spotřebitelského úvěru (úplata, poplatky a úrok 28%) činily 10 950 Kč. Celkovou dlužnou částku 25 950 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 13 měsíčních splátkách po 1 950 Kč. Žalovaný splátky neuhradil řádně a včas. Právní předchůdce žalobce úvěr k 30. 6. 2019 zesplatnil a žalobci vzniklo právo na uhrazení dlužné jistiny úvěru 15 000 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 2 566 Kč, poplatku za uzavření 1 776 Kč a administrativním poplatku 2 058 Kč. Vzhledem k tomu, že poskytnutý úvěr nebyl ze strany žalovaného řádně v plné výši uhrazen, úročí se neuhrazená jistina úvěru ve výši 15 000 Kč od 1. 7. 2019 dále úrokem s úrokovou sazbou ve výši 10,45 % ročně odpovídající výši úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami spotřebitelům na spotřebu se splatností 1-5 let ke dni uzavření Smlouvy. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou splátek vzniklo právnímu předchůdci žalobce také právo požadovat zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 9,75% ročně. Na základě smluvního ujednání je úrokem z prodlení úročena splatná nezaplacená částka jistiny úvěru ve výši 15.000 Kč a splatná nezaplacená částka úroku v pevné výši 2 566 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru 1 776 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 2 058 Kč, smluvní pokutu 9 000 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení od prodlení do 20. 5. 2020 ve výši 1674,27 Kč. V důsledku porušení smluvních povinností žalovaného hradit splátky řádně a včas vzniklo právnímu předchůdci žalobce rovněž právo na úhradu smluvní pokuty. Pohledávka původního věřitele byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobce, což bylo žalované oznámeno. Z tohoto důvodu žalobce požaduje po žalovaném dlužnou částku ve výši 30 400 Kč spolu s příslušenstvím. Žalovanému se nepodařilo doručit žalobu a usnesení soudu na jeho adresu v cizině a byl mu z tohoto důvodu jmenován opatrovník pro řízení z řad advokátů. Opatrovník pro řízení především namítal, že není věrohodně doloženo, že žalovaný smlouvu o úvěru podepsal a to, že sjednaný úrok a pořizovací náklady na úvěr jsou nepřiměřeně vysoké a v rozporu s dobrými mravy. Dále namítal, že není doloženo, zda pohledávka původního věřitele společnosti [právnická osoba] přešla na společnost [právnická osoba], tj. na právního předchůdce žalobce. Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti: Z obsahu smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce [právnická osoba] poskytl dne 31. 5. 2018 žalovanému jako spotřebiteli peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a to na základě smlouvy evidované pod č. [anonymizováno] [rok] a žalovaný se zavázal peněžité prostředky splatit v 13 měsíčních splátkách ve výši 1 950 Kč, a to včetně poplatků a úroků ve výši 10 950 Kč Celkem měl žalovaný zaplatit 25 950 Kč. Pohledávka ze smlouvy o spotřebitelském úvěru byla postoupena na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 RPSN činila při splatnosti úvěru 13 měsíců 189,38 % (čl. III odst. IV. smlouvy). Soud dále zjistil z předžalobní výzvy na čl. 70 – 71 spisu, že právní zástupce žalobce vyzval žalovaného k zaplacení pohledávky výzvou ze dne 18. 12. 2020. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 na čl. 89 -93 spisu bylo zjištěno, že původní věřitele [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] postoupila pohledávku za žalovaným žalobci. Z oznámení o postoupení pohledávek na čl. 76 spisu bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobce přípisem ze dne 24. 7. 2020. Na společnost [právnická osoba] přešla pohledávka původního věřitele společnosti [právnická osoba] na základě smlouvy o prodeji části závodu ze dne 6. 9. 2018, což vyplývá z notářského zápisu na čl. 124 – 125 spisu. Spotřebitelský úvěr žalovaného byl součástí převodu části závodu, což vyplývá z přílohy na čl. 109 soudního spisu. Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru na čl. 126 včetně příloh na čl. 127 – 132 bylo zjištěno, že žalovaný uvedl měsíční příjem ze závislé činnosti ve výši 13 972 Kč, výdaje na bydlení 3 000 Kč a výdaje na stravování a výživné 3 500 Kč. Výši svých měsíčních výdajů stvrdil čestným prohlášením a nijak je nedoložil. Výši příjmů doložil mzdovým výměrem se základní hodinovou mzdou 95 Kč, výplatními páskami za březen a duben 2018 a 1. stranou pracovní smlouvy se společností [právnická osoba], z níž vyplývá, že pracovním poměr byl uzavřen ode dne 14. 3. 2018. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, aniž s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného spotřebitele poskytnuté peněžní prostředky splácet. Smlouva o spotřebitelském úvěru je tudíž neplatná. Přijetím částky 15 000 Kč se žalovaný bezdůvodně obohatil a je jeho povinností bezdůvodné obohacení žalobci vydat. Žalovaný dosud uhradil částku 4 550 Kč a zbývá mu uhradit částku ve výši 10 450 Kč. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a za použití § 2395 a násl. občanského zákoníku. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posuzuje přitom zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěr platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) zmíněny v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Nejvyšší soud v rozsudku spisové značky 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 vyjádřil právní názor, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Nejvyšší soud uvedl, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá