10 C 267/2018-547 — Okresní soud v Hradci Králové

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 979 668 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí, které byly ve výlučném vlastnictví žalobkyně, a to pozemku st. p. č. , hodnota, , jehož součástí je dům č. p. , Anonymizováno, , a pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , vše v katastrálním území , Anonymizováno, , Anonymizováno, a obec , adresa, (dále též „předmětné nemovitosti“ nebo „nemovité věci“). Žalovaný je po rozvodu manželství užíval bez souhlasu žalobkyně a za toto užívání ničeho nehradil. Žalobkyně proto svůj nárok vyčíslila ve výši obvyklého nájemného za užívání nemovitých věcí jako celku.2. Žalovaný s nárokem nesouhlasil a zejména namítal, že v nemovitosti bydlel spolu s dcerami, dále že on sám užíval pouze jednu místnost, ve které měl kancelář jako jednatel společnosti , právnická osoba, ., která měla v nemovité věci sídlo. A poslední rok v nemovitosti přebýval pouze občas, neboť zakoupil nemovitost mimo Hradec Králové, ve které přebýval. Namítal také, že požadavek žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy a z opatrnosti vznesl též námitku promlčení.3. Okresní soud nejprve uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 326 556 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl. Tento závěr okresní soud odůvodnil zejména tím, že předmětné nemovitosti užíval žalovaný spolu se dvěma dcerami účastníků, které nemovitost užívaly s vědomím a souhlasem žalobkyně, proto okresní soud uzavřel, že majetek žalobkyně se nezvětšil o sumu odpovídající 1/3 obvyklého nájemného, které by mohla po žalovaném požadovat. Odvolací soud se s tímto názorem neztotožnil a rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, která vychází ze zásady, že bezdůvodné obohacení více osob, spočívající v užívání cizí věci bez jejího reálného rozdělení a bez dohody o způsobu užívání konkrétní části, jim zakládá solidární odpovědnost poskytnout za užívání peněžitou náhradu a věřitel je oprávněn požadovat splnění povinnosti po kterékoli z nich.4. Po doplnění dokazování dle pokynu odvolacího soudu okresní soud následně žalobě zcela vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalovanou částku spolu s příslušenstvím. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno i odvolacím soudem, který jej pouze částečně změnil, a to tak že žaloba byla co do částky 12 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 6. 2017 do zaplacení za květen 2015 zamítnuta. V tomto rozsahu rozsudek nabyl právní moci dne 11. 10. 2022. K dovolání žalovaného rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudek odvolacího soudu zrušil, přičemž vyslovil názor, že pokud žalovaný neměl v rozhodném období k dispozici celý dům jen pro sebe a svoji potřebu, nýbrž jej spolu s ním užívaly také dcery účastníků, kterým svědčil k užívání domu právní důvod založený na jejich rodinně-právním vztahu k žalobkyni, výši obvyklého nájemného, jež má žalovaný zaplatit žalobkyni jako peněžitou náhradu za prospěch, který na její úkor získal, je třeba určit pouze z rozsahu, v jakém dotčenou nemovitost v dané době skutečně využíval, neboť v dané věci nejde o případ tzv. plurality subjektů na straně bezdůvodně obohacených. O prospěch odvislý od rozsahu, v jakém užívaly dům v rozhodném období dcery účastníků, žalovaného platební povinnost rozšířit nelze, neboť již nejde o prospěch, který pro sebe jeho protiprávním užíváním získal. S ohledem na tento právní názor Nejvyššího soudu, kterým jsou soudy nižšího stupně vázány, odvolací soud věc zrušil a vrátil k dalšímu řízení, neboť okresní soud se v předchozím řízení nezabýval otázkou, v jakém rozsahu žalovaný dům skutečně užíval.5. Vzhledem k tomu, že v mezidobí došlo ke změně v obsazení soudu, byl při jednání zopakován průběh předchozího řízení, obsah přednesů a stručně bylo vyloženo, jaké důkazy byly ve věci provedeny. Dále byly zopakovány některé důkazy, které soud považoval za důležité pro vyřešení otázky rozsahu užívání předmětné nemovité věci.6. Soud vyšel ze zjištění, že účastníci byli manžely od 21. 9. 1990 a jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 28. 7. 2014 č. j. 8 C 3/2014-21, který nabyl právní moci 3. 2. 2015. Žalovaný po rozvodu manželství nevyklidil nemovité věci, které byly ve výlučném vlastnictví žalobkyně a tyto užíval až do pravomocného rozhodnutí, kterým mu bylo uloženo nemovité věci vyklidit. O povinnosti vyklidit nemovité věci bylo rozhodnuto rozsudkem zdejšího soudu ze dne 28. 3. 2017 č. j. 17 C 260/2016-89 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3. 2018 č. j. 21 Co 316/2017-206. V tomto řízení byla vyřešena otázka vlastnického práva tak, že výlučným vlastníkem je právě žalobkyně.7. Soud vyřešil námitku promlčení tak, že nárok není promlčen. Žalovaný námitku promlčení řádně nezdůvodnil, žaloba byla podána soudu dne 30. 4. 2018, přičemž bylo žádáno plnění za období od 1. 5. 2015 do 30. 4. 2018, žaloba tedy byla podána do tří let od požadovaného plnění, tedy v obecně zákonem stanovené promlčecí lhůtě.8. Z výpovědí dcer soud zjistil, že nemovitost užívaly jako rodina, žalovaný užíval svou ložnici, v garáži měl své věci a společné prostory užívali všichni společně. Žalovaný v nemovitosti přespával, pral, vařil, staral se o domácnost a z nemovitosti se fakticky vystěhoval až po rozhodnutí soudu, v červnu 2018. Dcery také vypověděly, že si nejsou vědomy toho, že by v nemovitosti netekla pitná voda, naopak uvedly, že vodu užívali všichni k vaření, ony ji i pily. K sídlu společnosti , právnická osoba, . sdělily, že byla na plotě cedulka s jejím názvem, ale podle nich tam žádná faktická činnost této společnosti neprobíhala, nechodili tam zákazníci, k věcem uskladněným v garáži nebyly schopny říct, zda byly otce či firmy , právnická osoba, .9. Z čestného prohlášení dcery , Anonymizováno, soud zjistil, že nemovitost užívali všichni jako rodina. Žádná obchodní společnost zde nevykonávala žádnou obchodní činnost, nebyl zde uskladněn žádný materiál, zboží, nedocházeli sem žádní zákazníci či obchodní partneři. V domě nebyl vyčleněn žádný prostor pro podnikatelskou činnost a není jí známo, že by společnost , právnická osoba, . vykonávala v domě jakoukoli podnikatelskou činnost.10. Ze zprávy Úřadu práce soud zjistil, že v době od 1. 4. 2015 do 30. 6. 2015 žalovaný pobíral příspěvek na bydlení. K žádosti o tento příspěvek přiložil žalovaný nájemní smlouvu, ve které specifikoval předmět nájmu – rodinný dům na adrese , adresa, , s tím, že se jedná o rodinný dům o celkové výměře podlahové plochy 216 m2 (obývací pokoj 70 m2, kuchyň 20 m2, koupelna 1 16 m2, koupelna 2 10 m2, WC 3 m2, zádveří a předsíní 28 m2, ložnice 20 m2, dětské pokoje 1 24 m2, a 2 25 m2, dílna-garáž 60 m2). Nájemní smlouva byla žalobkyní označena za falsifikát, který použil žalovaný pouze pro účely získání příspěvku na bydlení. Účastníci však učinili nespornými výměry, které byly v nájemní smlouvě uvedeny.11. Ze souhlasu s umístěním sídla společnosti a z nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a společností , právnická osoba, . soud zjistil, že na základě tohoto souhlasu i smlouvy bylo v nemovitosti sídlo společnosti. Ze shodných tvrzení účastníků vyplynulo, že smlouva byla uzavřena pouze za účelem zapsání sídla společnosti do nemovitosti. Z výkazů zisku a ztrát společnosti soud zjistil, že společnost nevykazovala žádné zisky ani ztráty, všechny položky byly nulové. Ze sdělení žalovaného jako jednatele společnosti ze dne 10. 7. 2020, které bylo zasláno Krajskému soudu v Hradci Králové, bylo zjištěno, že společnost , právnická osoba, . od roku 2009 nevyvíjela žádnou činnosti a podávala nulové daňové přiznání.12. Z mailové komunikace mezi účastníky, potažmo mezi právní zástupkyní žalobkyně a žalovaným bylo zjištěno, že žalovaný nemovitost užíval, když v mailech opakovaně uváděl, že se z nemovitosti vystěhuje, jen to bude trvat apod.13. Ze znaleckého posudku soud zjistil, že výše obvyklého nájemného činí 110 Kč za m2 za měsíc, což celkem činilo 29 480 Kč měsíčně za celou nemovitost. Znalcem byla při výpočtu zohledněna též míra inflace a pro každý rok byla vypočtena výše obvyklého nájemného tak, že v roce 2015 činil obvyklý nájem 27 890 Kč, v roce 2016 činil 27 974 Kč, v roce 2017 28 170 Kč a v roce 2018 28 874 Kč. Celkem za žalované období činila výše obvyklého nájemného 1 012 344 Kč.14. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věcí byla žalobkyně a žalovaný je v rozhodném období užíval bez právního důvodu a bez souhlasu žalobkyně, bydlel zde společně se dvěma dcerami účastníků, a za toto užívání neplatil žalobkyni žádnou úhradu. Jako nedůvodné byly posouzeny námitky žalovaného, který tvrdil, že mu svědčilo užívací právo na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 11. 2012, kterou měla uzavřít žalobkyně coby pronajímatel se společností , právnická osoba, ., jejímž byl žalovaný jediným společníkem i jednatelem. Jednak bylo zjištěno, že společnost v předmětném období již nevyvíjela žádnou činnost, jednak ze shodných tvrzení úč