20 C 198/2023-13 — Okresní soud v Hradci Králové

Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předmětem tohoto řízení (pův. EPR [číslo]) je uplatněný nárok žalobce vůči žalovanému ve výši žalované částky s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce. Na žalobce byla pohledávka vůči žalovanému postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022. Žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce (společností [právnická osoba], [IČO]): dne 8. 3. 2019 smlouvu o půjčce (zápůjčce) [číslo] na základě níž se zavázal uhradit celkem částku ve výši 68 743 Kč, jež se zavázal zaplatit ve splátkách v souladu se smluvním ujednáním včetně sjednaného příslušenství. Žalovaný neplnil své povinnosti ze smlouvy, žalobce vyčíslil dluh žalovaného na dlužné jistině 29 285,01 Kč a na dlužném poplatku 22 128,02 Kč; a dne 13. 6. 2019 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě níž se zavázal uhradit celkem částku ve výši 20 732 Kč, přičemž žalovaný i v tomto případě neplnil své povinnosti ze smlouvy, žalobce vyčíslil dluh žalovaného na dlužné jistině 8 931,13 Kč a na dlužném poplatku 5 720,74 Kč. Z hlediska skutkového stavu věci soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce skutečně došlo ve 2 případech k uzavření shora specifikované smlouvy, na základě níž žalovaný získal (zá) půjčku ve výši 35 resp. 12 000 Kč, neplnil své povinnosti ze smlouvy, nehradil stanovené splátky, je tedy povinen uhradit žalobci vzniklý dluh včetně veškerého příslušenství. O skutkovém stavu věci soud činí závěr jednak na podkladě žalobcem předložených listin, ale i na základě toho, že žalovaný dluh v průběhu řízení nesporoval – nebylo prokázáno ani tvrzeno, že by žalovaný dluh zaplatil, nebo vznesena jiná námitka proti opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku. Soud posoudil projednávanou věc po právní stránce následovně: Soud vztah mezi účastníky (resp. mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO]) právně posoudil dle právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Vztahy mezi účastníky je třeba posuzovat zejm. podle § 2390-4 o. z., kde je upravena smlouva o zápůjčce (dříve podle § 657-8 starého obč. zák. č. 40/1964 Sb.„ smlouva o půjčce“). Účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce podle § 2390 a násl. občanského zákoníku; i za ev. použití speciální právní úpravy zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (s účinností od 1. 12. 2016 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru). Podle ust. § 2390 o. z. "přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu", vznikne smlouva o zápůjčce. Dále platí např. i to, že při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky atd. Vydlužitel má povinnost zápůjčku vrátit, zde bylo ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách. Soud vycházel v obou případech především ze smlouvy a dalších listin – ISAS (např. i upomínka vč. oznámení postoupení pohledávky, smlouva o postoupení pohledávek, atd.) a dospěl k závěru, že v daném případě má tedy žalobce právo na uvedenou částku s přísl., tak jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Podle ustanovení § 1968 o. z. č. 89/2012 Sb. dlužník, který řádně a včas svůj dluh nesplní, je v prodlení. Podle ustanovení § 1970 o. z. je pak věřitel oprávněn požadovat vedle plnění i úroky z prodlení, ohledně určení výše úroků z prodlení se pak odkazuje na nařízení vlády. Nařízením vlády č. 351/2013 Sb. je tato výše stanovena odkazem na repo sazbu ČNB zvyšované v každém kalendářním pololetí o 8 procentních bodů (§ 2 vl. nař. č. 351/2013 Sb.). V daném případě má tedy žalobce právo též na úrok z prodlení, tak jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Na základě všech výše uvedených skutkových zjištění a právních závěrů soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a proto jí výrokem I. tohoto rozsudku vyhověl v plném rozsahu. Soud vycházel z předložených listin, když na žalovaném bylo, aby případně v řízení tvrdil a prokázal, že žalovaná povinnost nevznikla, či zanikla, zejm. že žalovanou částku zaplatil, což však v dané věci nebylo tvrzeno, ani prokázáno, ani to nevyšlo jinak najevo. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) tak, že přiznal žalobci, který byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce uvedené ve výroku II. rozsudku. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 643 Kč podle položky 1 sazebníku soudních poplatků jako přílohy zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, sestávající z částky 3 780 Kč za každý ze tří úkonů včetně 3 paušálních náhrad po 300 Kč a to vše + DPH ve výši 21 % (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Lhůtu k plnění povinností výroků tohoto rozsudku soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.