10 C 91/2024-20 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobou doručenou soudu dne 9. 2. 2024 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 921 Kč z titulu smlouvy o úvěru. V žalobě zejména uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . (dále jen „původní věřitelka“) uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 10 921 Kč nejpozději do 24. 8. 2022. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, ani po upomínkách původní věřitelky, ani po předžalobní výzvě žalobkyně. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou ze dne 11. 12. 2023.Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a o. s. ř.Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že byla uzavřena dne 22. 7. 2022, původní věřitelka se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, žalovaný se zavázal vrátit jistinu a poplatek za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 4 171 Kč po slevě nebo 10 921 Kč před slevou, a to nejpozději do 24. 8. 2022. Z potvrzení o provedené platbě bylo zjištěno, že na účet žalovaného byla zaslána částka 10 000 Kč. Ze smlouvy o postoupení soud zjistil, že původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno podáním ze dne 21. 12. 2023 a žalovaný byl zároveň vyzván k úhradě dlužné částky.O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že původní věřitelka poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru, splatnost byla ujednána na 24. 8. 2022. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Žalovaný dluh neuhradil ani po opakovaných výzvách k úhradě.Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).Dle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Na základě předložených listinných důkazů učinil soud právní závěr, že smlouva o spotřebitelském úvěru je ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ neplatná, neboť žalobkyně neprokázala, že původní věřitelka dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného ověřovala původní věřitelka zejména lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI. Toto své tvrzení však nedoložila, ani po výzvě soudu. Z předložených listinných důkazů nebylo zjištěno, z jakých příjmů původní věřitelka při poskytování úvěru žalovanému vycházela, nebyly předloženy ani listiny, které by prokázaly tvrzení žalobkyně, že původní věřitelka lustrovala žalovaného v dostupných databázích. Ze všech těchto důvodů soud dospěl k závěru, že původní věřitelka dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného a z toho důvodu je smlouva neplatná. Dále soud nárok posuzoval podle ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení. Z tvrzení žalobkyně a listinných důkazů bylo zjištěno, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 10 000 Kč a neuhradil ničeho. Žalobkyni tedy vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 10 000 Kč. Proto soud žalovanému uložil povinnost zaplatit dlužnou částku a o úrocích z prodlení rozhodl soud dle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Postoupení pohledávky soud posoudil podle § 1879 a násl. o. z.O nákladech řízení soud rozhodl výrokem II tohoto rozsudku v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla se svou žalobou úspěšná pouze částečně, a to co do částky 10 000 Kč, co do částky 10 921 Kč byla žaloba zamítnuta. Poměr úspěchu ve věci je tak u obou účastníků téměř stejný, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.