13 C 248/2025-127 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 32 654,50 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou uzavřela se žalovanou dne 25. 10. 2024 distančním způsobem. Žalované byl na základě smlouvy poskytnut úvěr v celkové výši 15 600 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit částku spolu s úroky a poplatky. V případě neuznání nároku na zaplacení částky z titulu smlouvy o úvěru požadovala žalobkyně vrácení jistiny z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Doplnila, že žalovaná do dne podání žaloby na dlužnou částku nic nezaplatila.Žalovaná se k žalobě vyjádřila s tím, že nárok žalobkyně neuznává, a namítla neplatnost smlouvy dle § 87 odst. 1 společně s ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSÚ) s odůvodněním, že žalobkyně jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru řádně neprověřila úvěruschopnost žalované, kdy zjevně opomenula zohlednit výdajovou stránku žalované, kdy jak sama uvedla, vycházela pouze z informací, které žalovaná uvedla v žádosti o poskytnutí úvěru. K výdajům žalované žalobkyně nedoložila žádný důkaz, jenž by svědčil o ověření výdajové stránky žalované. Takové posouzení úvěruschopnosti je dle žalované zcela nedostačující.Okresní soud vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 25. 10. 2024 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kdy žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše 78 400 Kč do 18. 4. 2026, sjednaná RPSN činila 1 439,71 %, úroková pevná sazba 0,903 % denně, celková výše poplatku za vyplacení úvěru 1,99 % z čerpané částky. Dále žalobkyně doložila Formulář pro spotřebitele. Byla autorizována totožnost žalované prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet dne 25. 10. 2024. Žalobkyně doložila příjmy žalované prostřednictvím bankovního výpisu žalované za období říjen 2023 až říjen 2024, doložila souhlas se zpracováním osobních údajů, předpis denních splátek a Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně.Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti žalobkyně bylo zjištěno, že výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalované je 28 397 Kč, výše čistého měsíčního příjmu uvedeného žalovanou je 32 000 Kč, rezerva je stanovena na 500 Kč, vypočítané minimální výdaje na 6 860 Kč, disponibilní příjem 21 500 Kč, posouzení úvěruschopnosti bylo žalobkyní vyhodnoceno jako úspěšné.Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli bylo zjištěno, že dne 4. 11. 2024 byla žalované vyplacena částka 15 600 Kč.Žalobkyně vyzvala žalovanou písemně dopisem ze dne 19. 6. 2025 k zaplacení dlužné částky, zaslání písemnosti doložila podacím lístkem ze dne 19. 6. 2025.O skutkovém stavu soud uzavřel, že žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru, dle které žalovaná čerpala úvěr v celkové ve výši 15 600 Kč, který nezaplatila.Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Dále soud věc posuzoval dle § 86 a § 87 ZSÚ.Podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Ke stejným závěrům dospěl i soudní dvůr Evropské Unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a na ně navazující judikaturu rovněž na právě projednávanou věc a zhodnotil, že žalobkyně nedoložila, že by řádně zkoumala schopnosti žalované úvěr splácet, tj. lze uzavřít, že neprověřila, zda má žalovaná další dluhy a výdaje, neověřila její skutečné příjmy. Žalobkyně jako věřitel měla úvěruschopnost žalované zkoumat vzhledem k prokázané výši jejího měsíčního příjmu a porovnat tuto výši s reálnými výdaji, zabývat se tím, zda má žalovaná stálý příjem ze zaměstnání či podnikání, zda dosavadní dluhy hradí řádně a včas. Žalobkyně pouze konstatovala v žalobě a vyjádření, že při ověřování úvěruschopnosti zjistila u žalované počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem, počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem majících příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem při žádosti o spotřebitelský úvěr, čisté měsíční příjmy uvedené spotřebitelem, ověřené čisté měsíční příjmy. Žalobkyní ověřená výše výdajů žalované byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o výdajích, lustrací CNCB, Credit Bureau, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie s tím, že žalobkyně nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených výdajích.Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy je třeba učinit i po posouzení ujednané RPSN ve výši 1 439,71 %.Soud proto uzavřel, že smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 86, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru a § 588 o. z. Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.V řízení bylo zjištěno, že žalovaná od žalobkyně přijala peněžitou částku ve výši 15 600 Kč, kterou žalobkyni nevrátila. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“. Soud proto výrokem II. zamítl požadované úroky z prodlení od data splatnosti úvěru. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost jistiny 15 600 Kč v tomto rozhodnutí v obecné třídenní pariční lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu nelze dovodit okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení jiné splatnosti. Soud rovněž zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 16 667,02 Kč jako nedůvodnou s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Soud povolil žalované splatit dlužnou částku ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně s ohledem na její finanční situaci, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila.O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy ve věci žalobkyně měla úspěch do výše 48 % z celkově uplatněné žalované částky a neúspěch co do výše 52 % z celkově uplatněné částky. Soud tedy rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. (úspěch mínus neúspěch).