8 C 237/2025-17 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 10 188 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdil, že s žalovanou uzavřel jeho právní předchůdce (, právnická osoba, ., IČO: , IČO, ) dne 21. 2. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 6 000 Kč. Žalovaná se však dostala do prodlení a nehradila řádně splátky úvěru. Pohledávka byla postoupena postupně až na žalobce. Ten požaduje jistinu ve výši 6 000 Kč, poplatek za úvěr 2 160 Kč, úrok 180 Kč, smluvní pokutu 1 848 Kč, zákonný úrok z prodlení. Závěrem žaloby žalobce navrhl, aby pokud soud dospěje k závěru, že smlouva o úvěru není platnou, soud posoudil žalovaný nárok podle § 2991a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutečnosti:V kartě klienta žalovaná uvedla, že má i další zdroj příjmu podnikatelskou činnost, měsíční splátky jiných úvěrů nejsou vyplněny, ostatní náklady ve výši 700 Kč. Výpis z účtu žalované obsahuje sice její měsíční příjem od zaměstnavatele, ale rovněž několik příjmů od úvěrových společností (označeno , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, s., půjčka , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., , Anonymizováno, ,…). Právní předchůdce žalobce (, právnická osoba, .) uzavřel dne 15. 4. 2024 se žalovanou smlouvu o úvěru na částku 6 000 Kč, s úrokem 36,5 % ročně, s poplatkem 2 160 Kč, splatná částka 8 340 Kč, RPSN 5395,58 %.Z provedených důkazů soud učinil závěr o skutkovém stavu, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které se zavázal žalované poskytnout peněžní prostředky až 6 000 Kč; žalovaná tuto částku nevrátila.Právní posouzení věci vychází především z § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, z § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru č. 259/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“); soud dále přezkoumal z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru) a to tak, aby vyhověl aktuální judikatuře (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18).Soud předně hodnotil úvěrovou smlouvu včetně RPSN ve výši 5395,58 %, jak bylo uvedeno ve smlouvě. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2020, č. j. 32 Cdo 1490/2019-175 navázal na svou bohatou judikaturu pro předchozí občanský zákoník a konstatoval, že i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí, že smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Soud v této věci posoudil, že smluvené náklady na úvěr se vymykají i adekvátnímu zvýšení plynoucím z podnikatelského rizika poskytovatele úvěrů jakožto nebankovní instituce. Soud proto uzavřel, že ujednaná výše RPSN se příčí dobrým mravům. Rovněž z judikatury Soudního dvora viz rozhodnutí ve věci C520/21 ze dne 15. 6. 2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“ Již jen z tohoto důvodu je úvěrová smlouva absolutně neplatná.Nad to neplatnost smlouvy je dána rovněž nedostatečným naplněním povinnosti zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany právního předchůdce žalobce. Přestože bylo výpisem z účtu prokázáno, že má žalovaná i další půjčky a úvěry, nebylo ověřeno, zda tyto je schopná splácet a zda je i nadále schopná zavázat se k dalšímu úvěru. Vzhledem k výše uvedenému soud učinil právní závěr, že smlouva o úvěru je neplatná nejen pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z., ale i ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ.Bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 6 000 Kč, tedy tuto jistinu je povinna žalovaná vrátit. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu č.j. 33 Cdo 3675/2021-262 ze dne 20. 4. 2022, nárok na zákonný úrok z prodlení vznikne žalobci až poté, co případně žalovaná nedodrží splatnost zbývající jistiny určenou soudem. Lhůtu k plnění všech výroku I. soud určil v souladu s § 160 o.s.ř. jako třídenní.Výrokem II. zamítl žalobu ve zbývajícím rozsahu nad rámec poskytnuté původní částky, a to včetně příslušenství.O nákladech řízení rozhodl soud výrokem III. v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. Úspěšnější v této věci je žalovaná; ta však byla po celou dobu řízení neaktivní a žádné náklady jí nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.