8 C 254/2025-12 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 652,44 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 24. 11. 2023 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 54 400 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná 24. 12. 2023 a konec kreditového rámce měl nastat dne 15. 5. 2025. Žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný čerpal částku 46 464 Kč a dále si zvolil volitelné služby – „Presto“ za poplatek 1 484,99 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, proto žalobkyně vypověděla smlouvu, o čemž žalovaného informovala emailem ze dne 4. 12. 2024. Žalobkyně uvedla, že žalovaný splatil na jistinu 38 624,31 Kč. Žalovaný má dle žalobkyně ke dni podání žaloby dluh v celkové výši 16 652,44 Kč, přičemž žalovaná částka se skládá z následujících položek – jistina 7 904,84 Kč, smluvní úrok 7 966,10 Kč, smluvní pokuta 781,51 Kč, poplatek -0,01 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že pokud by soud nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru neměl za prokázaný, požaduje, aby v části jistiny byl nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud vzal za prokázaný skutkový stav tak, jak vyplýval z důkazů předložených žalobkyní. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru 24528616 ze dne 24. 11. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout částku až do výše 26 200 Kč jako spotřebitelský revolvingový úvěr, roční procentní sazba nákladů při čerpání celého kreditního rámce činila 1793,67 %, úroková sazba pevná – denní činila 1,016 %, celková výše poplatku za vyplacení tranše úvěru činila 1,99 % z čerpané částky. Žalovaný postupně čerpal úvěr ve výši 46 464 Kč (viz přehled bankovních transakcí). Žalobkyně vycházela z ověřeného čistého příjmu žalovaného ve výši 15 500 Kč (viz dokument Identifikované příjmy). Posouzení úvěruschopnosti bylo doloženo formulářem ze dne 23. 11. 2023. Soud dále vyšel z žalobního tvrzení, že žalovaný dle evidence žalobkyně splatil na jistinu 38 624,31 Kč, přičemž z žaloby vyplývá, že uhradil i celý poplatek za „Presto“ ve výši 1 484,99 Kč (když v žalobě žalobkyně uvádí že na tomto poplatku je přeplatek ve výši 0,01 Kč). Celkem tedy žalovaný uhradil 40 109,30 Kč.Právní posouzení věci vychází především z § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, z § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru č. 259/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“); soud dále přezkoumal z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru) a to tak, aby vyhověl aktuální judikatuře (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18).Soud aplikoval výše uvedená ustanovení na projednávanou věc a uzavřel, že při zkoumání schopností žalovaného úvěr splácet žalobkyně neprověřila, zda je žalovaný schopen úvěr splácet. Z předložených listin, respektive z absentujících listin a podkladů pro posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že žalobkyně neověřila skutečný příjem žalovaného, ani jeho náklady na bydlení; výpis z účtu, ze kterého by byly zřejmé příjmy a výdaje žalovaného žalobkyně nepředložila, stejně tak ani pracovní/nájemní smlouvy žalovaného. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.Pokud jde o RPSN 1793,67 % ročně (úroková sazba byla stanovena na 1,016 % denně), soud toto posoudil jako ujednání příčící se dobrým mravům dle ustanovení § 580 občanského zákoníku, neboť podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. I s přihlédnutím k charakteru nebankovního poskytovatele půjčky, nemůže RPSN ve výši takřka 1793,67 % ročně obstát jako souladné s dobrými mravy. Soud k tomu poukazuje též na rozhodnutí ve věci C520/21 ze dne 15. 6. 2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“Vzhledem k výše uvedenému soud učinil právní závěr, že smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná nejen ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ ale též pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. Žalovaný je tak povinen vrátit žalobkyni pouze nesplacenou jistinu. Soud vycházel z toho, že žalovaný čerpal 46 464 Kč. Žalobkyně z jeho úhrad započítala na jistinu částku 38 624,31 Kč a částku 1 484,99 Kč na poplatek. Je zřejmé, že další částka úhrady byla žalobkyní započítána na smluvní úrok. Vzhledem k tomu, že smlouva byla posouzena jako nemravná i vzhledem k výši úrokové sazby, lze uzavřít, že žalovaný již svými platbami dlužnou jistinu žalobkyni uhradil. Přestože si je soud vědom, že důkazní břemeno o výši úhrad je na straně žalovaného, nemohl v tomto případě přiznat žalobkyni ani formálně zbývající jistinu, když takový výrok by byl proti dobrým mravům, aprobující zisk věřitele z absolutně neplatných smluv.O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšnější ve sporu byl žalovaný, který však v průběhu řízení zůstal nečinný a žádné náklady řízení mu nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.Lhůtu k plnění dle výroku I. tohoto rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. třídenní.