8 C 329/2025-18 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 44 071,45 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 6. 10. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 80 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná 5. 11. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat dne 30. 3. 2026. Žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný čerpal částku 20 083 Kč a dále si zvolil volitelné služby – „Presto“ za 330 Kč, informační SMS za 76,80 Kč. Žalovaný uhradil pouze část splátek, z nichž žalobce eviduje platbu na jistinu ve výši 83,88 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, proto žalobkyně vypověděla smlouvu, o čemž žalovaného informovala emailem ze dne 6. 5. 2025. Žalovaný má ke dni podání žaloby dluh v celkové výši 43 599,92 Kč, přičemž žalovaná částka se skládá z následujících položek – jistina 19 999,11 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru 361,44 Kč a smluvní úrok 22 911,71 Kč, poplatek za službu Presto 302,70 Kč a za službu SMS 24,96 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že pokud by soud nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru neměl za prokázaný, požaduje, aby v části jistiny byl nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný uhradil celkem částku 10 464,58 Kč, z čehož 83,89 Kč započetla žalobkyně na jistinu, a částku 10 380,69 Kč započetla na úroky.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud vzal za prokázaný skutkový stav tak, jak vyplýval z důkazů předložených žalobkyní. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru 25145030 ze dne 6. 10. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout částku až do výše 80 000 Kč jako spotřebitelský úvěr, který lze čerpat postupně i opakovaně, roční procentní sazba nákladů při čerpání celého kreditního rámce činila 1676,85 %, úroková sazba pevná – denní činila 0,983 %, celková výše poplatku za vyplacení tranše úvěru činila 1,99 % z čerpané částky. Z předpisu denních splátek vyplývá denní splátka 115,30 Kč s tím, že nejprve je na jistinu použito 0,57 Kč z této částky, přičemž poměr splátky připadající na jistinu se postupně zvyšuje. Úvěr byl žalovanému vyplacen ve výši 11 500 Kč dne 6. 10. 2024 a ve výši 8 583 Kč dne 10. 1. 2025 (viz přehled bankovních transakcí). Žalobkyně vycházela z ověřeného čistého příjmu žalovaného ve výši 45 771 Kč (viz dokument Výpis o posouzení úvěruschopnosti). Žalobkyně měla dále k dispozici bankovní výpis s příjmovými transakcemi (tento konkrétně soudu nepředložila), z něhož vypsané příjmové transakce soud zjistil z dokumentu s názvem Identifikované příjmy; příjmy se mezi dny 9. 10. 2023 - 6. 10. 2024 pohybují dle tohoto seznamu od nižších částek v řádu desetikorun po desetitisíce. Výdaje žadatele o úvěr evidovány nejsou.Právní posouzení věci vychází především z příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Bylo zjištěno, že žalovaný porušil smluvní podmínky tím, že úvěr nesplácel řádně a včas a došlo k odstoupení od smlouvy o úvěru. Soud dále posuzoval povinnosti poskytovatele úvěru plynoucí ze zákona o spotřebitelském úvěru č. 259/2016 Sb., (dále jen „ZSÚ“), zejm. § 86 a násl. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Ze závěrů Ústavního soudu mimo jiné vyplývá, že zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu).Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a zhodnotil, že při zkoumání schopností žalovaného úvěr splácet žalobkyně neprověřila, zda je žalovaný schopen úvěr splácet. Z předložených listin, respektive z absentujících listin a podkladů pro posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že žalobkyně neověřila skutečný příjem žalovaného, ani jeho náklady na bydlení; výpis z účtu, ze kterého by byly zřejmé příjmy a výdaje žalované žalobkyně nepředložila, stejně tak ani pracovní/nájemní smlouvy žalovaného. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Identifikace příjmů žalovaného předložená žalobkyní je pouhým formalismem, neboť zcela absentovalo posouzení výdajů žalovaného.Pokud jde o RPSN 1676,85 % ročně (úroková sazba byla stanovena na 0,983 % denně), soud toto posoudil jako ujednání příčící se dobrým mravům dle ustanovení § 580 občanského zákoníku, neboť podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. I s přihlédnutím k charakteru nebankovního poskytovatele půjčky, nemůže RPSN ve výši 1676,85 % ročně obstát jako souladné s dobrými mravy. Soud k tomu poukazuje též na rozhodnutí ve věci C520/21 ze dne 15. 6. 2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“Vzhledem k výše uvedenému soud učinil právní závěr, že smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná nejen ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ ale též pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z.Tvrzené bezdůvodné obohacení žalovaného – po zhodnocení úvěrové smlouvy jako absolutně neplatné – tak v žádném případě nemůže činit žalobcem evidovanou neuhrazenou jistinu, ale toliko částku odpovídající skutečnému rozdílu čerpané jistiny žalovaným (20 083 Kč) a skutečně uhrazených částek žalovaným (soud vychází z výše uvedené úvahy a částky 10 464,58 Kč). To odpovídá i předpisu denních splátek, dle kterého se částka jistiny se zvyšuje velmi pomalu – první den činí 0,57 Kč, postupně roste. Aby se jistina snížila o 83,88 Kč, musel žalovaný uhradit ekvivalent 92 denních splátek, což nakonec žalobkyně k výzvě soudu potvrdila.Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce opakovaně uzavírá úvěrové smlouvy rozporné s dobrými mravy, a to i přesto, že tyto byly opakovaně soudy přezkoumávány, tedy žalobce tak činí zcela záměrně a účelově. Stejně tak opakovaně v žalobách uvádí, že pokud by soudy shledaly úvěrovou smlouvu neplatnou, požaduje žalobce výši bezdůvodného obohacení dle evidované neuhrazené jistiny. Žalobce si musí být dobře vědom jednak nemravnosti smluv, jednak celkových částek, které dlužníci – na neplatné smlouvy – již plnili.Zde je vhodné připomenout elementární principy soudního občanského řízení a v podstatě právního státu. Dl