8 C 36/2026-10 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 23 560,94 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 1. 5. 2025 smlouvu o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 42 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná 31. 5. 2025 a konec kreditového rámce měl nastat dne 23. 10. 2026. Žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný čerpal částku 10 000 Kč a dále si zvolil volitelné služby – „Klidné spaní“ za 109,80 Kč, „Presto“ za 165 Kč, informační SMS za 28,80 Kč. Žalovaný neuhradil žádnou splátku, proto žalobkyně vypověděla smlouvu, o čemž žalovaného informovala emailem ze dne 1. 9. 2025. Žalovaný má ke dni podání žaloby dluh v celkové výši 23 560,94 Kč, přičemž žalovaná částka se skládá z následujících položek – jistina 10 000 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru 199 Kč a smluvní úrok 12 750,01 Kč, poplatek za službu Presto 165 Kč a za službu SMS 28,80 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že pokud by soud nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru neměl za prokázaný, požaduje, aby v části jistiny byl nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud vzal za prokázaný skutkový stav tak, jak vyplýval z důkazů předložených žalobkyní. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, ze dne 1. 5. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout částku až do výše 42 000 Kč jako spotřebitelský úvěr, který lze čerpat postupně i opakovaně, roční procentní sazba nákladů při čerpání celého kreditního rámce činila 2263,13 %, úroková sazba pevná – denní činila 1,066 %, celková výše poplatku za vyplacení tranše úvěru činila 1,99 % z čerpané částky. Úvěr byl žalovanému vyplacen ve výši 10 000 Kč dne 1. 5. 2025 (viz přehled bankovních transakcí). Žalobkyně vycházela z ověřeného čistého příjmu žalovaného ve výši 20 933 Kč (viz dokument Výpis o posouzení úvěruschopnosti).Právní posouzení věci vychází především z příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Bylo zjištěno, že žalovaný porušil smluvní podmínky tím, že úvěr nesplácel řádně a včas a došlo k odstoupení od smlouvy o úvěru. Soud dále posuzoval povinnosti poskytovatele úvěru plynoucí ze zákona o spotřebitelském úvěru č. 259/2016 Sb., (dále jen „ZSÚ“), zejm. § 86 a násl. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Ze závěrů Ústavního soudu mimo jiné vyplývá, že zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu).Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a zhodnotil, že při zkoumání schopností žalovaného úvěr splácet žalobkyně neprověřila, zda je žalovaný schopen úvěr splácet. Z předložených listin, respektive z absentujících listin a podkladů pro posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že žalobkyně neověřila skutečný příjem žalovaného, ani jeho náklady na bydlení; výpis z účtu, ze kterého by byly zřejmé příjmy a výdaje žalované žalobkyně nepředložila, stejně tak ani pracovní/nájemní smlouvy žalovaného. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.Pokud jde o RPSN 2263,13 % ročně (úroková sazba byla stanovena na 1,066 % denně), soud toto posoudil jako ujednání příčící se dobrým mravům dle ustanovení § 580 občanského zákoníku, neboť podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. I s přihlédnutím k charakteru nebankovního poskytovatele půjčky, nemůže RPSN ve výši 2263,13 % ročně obstát jako souladné s dobrými mravy. Soud k tomu poukazuje též na rozhodnutí ve věci C520/21 ze dne 15. 6. 2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“Vzhledem k výše uvedenému soud učinil právní závěr, že smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná nejen ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ ale též pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z.Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce opakovaně uzavírá úvěrové smlouvy rozporné s dobrými mravy, a to i přesto, že tyto byly opakovaně soudy přezkoumávány, tedy žalobce tak činí zcela záměrně a účelově.Zde je vhodné připomenout elementární principy soudního občanského řízení a v podstatě právního státu. Dle § 1 o.s.ř. má občanské soudní řízení zajistit zejména spravedlivou ochranu soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchovu k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob. Dle § 2 o.s.ř. mají soudy dbát toho, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno. Soud v případě žalobce seznal, že tento postrádá právě aspekt čestného plnění povinností a úctu k právům jiných osob, opakovaně a zcela vědomě rovněž porušuje zákon. Soud nijak nepopírá základní premisu občanského práva, že smlouvy se mají plnit, avšak ani tato zásada není bezhraniční. Hranici jí nastavují soudy tam, kdy jsou smlouvy proti dobrým mravům, neboť naše společnost si dobrých mravů cení více, než bezhraniční smluvní svobody dvou stran. Společenské uspořádání se rozhodlo ochránit osoby, které sice ze své vlastní vůle vstoupí do smluvního závazku, avšak tento závazek společnost odmítla tolerovat. Jednáním žalobce opakovaně dochází k porušování právem chráněných zájmů dalších osob.Soud proto výrokem I. žalobě vyhověl pouze co do částky 10 000 Kč představující bezdůvodné obohacení žalovaného. Splatnost této částky byla určena v souladu s ustanovením § 87 odst. 2 ZSÚ, které je v tomto případě speciální úpravou pro vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), v obecné třídenní lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu nelze dovodit okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení jiné splatnosti. Vzhledem k tomu, že splatnost jistiny na základě dohody stran (možností žalovaného podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, žalobkyni zatím nemohl vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, a proto soud výrokem II. žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl.O nákladech řízení soud rozhod