8 C 39/2026-9 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 56 741,95 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že její právní předchůdce (, právnická osoba, ) se žalovaným uzavřel dne 30. 5. 2025 smlouvu o úvěru 851727002, na základě které právní předchůdce poskytl žalovanému úvěr ve výši 48 000 Kč. Žalovaný poskytnuté prostředky nevrátil. Žalobkyně dále uvedla, že pokud by soud nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru neměl za prokázaný, požaduje, aby v části jistiny byl nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.).Soud vzal za prokázaný skutkový stav tak, jak vyplýval z důkazů předložených žalobkyní. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 30. 5. 2025 bylo zjištěno, že žalovanému byl právním předchůdcem žalobkyně poskytnut úvěr 48 000 Kč jako spotřebitelský úvěr, roční procentní sazba nákladů při čerpání celého kreditního rámce činila 191,80 %, úroková sazba činila 112 % ročně, splatnost byla dána 12 měsíců od poskytnutí úvěru ve 12 splátkách. Žalovaný čerpal úvěr ve výši 48 000 Kč dne 30. 5. 2025 (viz potvrzení o finančních transakcích). Pohledávka byla postoupena na žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek s dodatkem).Právní posouzení věci vychází především z § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, z § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru č. 259/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“); soud dále přezkoumal z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru) a to tak, aby vyhověl aktuální judikatuře (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18).Soud aplikoval výše uvedená ustanovení na projednávanou věc a uzavřel, že při zkoumání schopností žalovaného úvěr splácet právní předchůdce žalobkyně neprověřil, zda je žalovaný schopen úvěr splácet. Z předložených listin, respektive z absentujících listin a podkladů pro posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že právní předchůdce žalobkyně neověřil skutečný příjem žalovaného, ani jeho náklady na bydlení; výpis z účtu, ze kterého by byly zřejmé příjmy a výdaje žalovaného žalobkyně nepředložila, stejně tak ani pracovní/nájemní smlouvy žalovaného. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Zcela absentuje posouzení a ověření příjmů a výdajů žalovaného a míra jeho dosavadního zadlužení.Pokud jde o RPSN 191,80 %, úroková sazba činila 112 % ročně, soud toto posoudil jako ujednání příčící se dobrým mravům dle ustanovení § 580 občanského zákoníku, neboť podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. I s přihlédnutím k charakteru nebankovního poskytovatele půjčky, nemůže RPSN ve výši takřka 200 % obstát jako souladné s dobrými mravy. Soud k tomu poukazuje též na rozhodnutí ve věci C520/21 ze dne 15. 6. 2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“Vzhledem k výše uvedenému soud učinil právní závěr, že smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná nejen ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ ale též pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. Žalovaný je tak povinen vrátit žalobkyni pouze nesplacenou jistinu. Soud vycházel z toho, že žalovaný čerpal 48 000 Kč, tedy mu tuto částku výrokem I. uložil žalobkyni vrátit a výrokem II. zbývající žalobní nárok zamítl, a to včetně příslušenství (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; ve věci měl žalobce částečný úspěch. Žalobcovy náklady řízení byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 270 Kč (sazebník soudních poplatků, a dále odměnu advokáta soud určil analogicky dle § 14b odst. 1 bod 3 a odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, neboť žalobce podává obdobné návrhy opakovaně, vědom si neplatnosti smluv a toho, že mu je soudem přiznána pouze částka jistiny. Soud proto za tarifní hodnotu vzal částku 48 000 Kč a určil odměnu advokáta dle cit. ustanovení na částku 3 450 Kč. Náklady řízení v celkové výši 5 720 Kč jsou splatné k rukám zástupkyně žalobce podle § 149 o. s. ř.Lhůtu k plnění dle výroků I., II. rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.