13 C 102/2021-55 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobce se na žalovaném domáhal zaplacení částky 171 761 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o dluh vzniklý v souvislosti s tím, že žalovaný užíval byt [číslo] nacházející se v budově [adresa] v [obec] (dále také jen„ Byt“) patřící žalobci. Žalobce uvedl, že se žalovaným dne [datum] uzavřel ohledně označeného Bytu nájemní smlouvu, nájemní vztah trval až do 23. 1. 2019, kdy skončil výpovědí ze strany žalobce, žalovaný však po tomto datu byt do dispozice žalobce nevrátil. Žalovaná suma z části představovala dlužné nájemné a zálohy na služby za měsíce červen 2018 až leden 2019 (tj. 8 x 4 813 Kč), dále se jednalo o nedoplatek za služby za období leden až květen roku 2018 ve výši 7 462 Kč, nedoplatek za služby za rok 2019 ve výši 10 283 Kč a dále o náhradu ve výši nájemného za období od ledna 2020 do ledna 2021 (tj. 24 x 4 813 Kč). S ohledem na prodlení žalovaného požadoval žalobce také zaplacení úroku z prodlení, a to vždy od prvního dne prodlení s úhradou jednotlivých pohledávek. 2. Žalovaný s uplatněným nárokem nesouhlasil, namítal, že nájemní smlouva se ještě před výpovědí z nájmu stala neúčinnou (neplatnou). V této souvislosti poukázal na skutečnost, že již v roce 2005 rozhodlo zastupitelstvo žalobce o prodeji Bytu žalovanému, následně byla v roce 2006 uzavřena za tímto účelem smlouva o smlouvě budoucí, žalobce však své rozhodnutí revokoval a mezi účastníky probíhá spor o platnost právních jednání učiněných k uzavření kupní smlouvy. Žalovaný vyslovil domněnku, že z těchto důvodů nedošlo ke vzniku nároku žalobce na nájemné, neboť žalovaný projeveným úmyslem uzavřít s žalobcem kupní smlouvu dal jasně najevo záměr nepokračovat v nájemním vztahu. Bez existence nájemního vztahu tedy žalobci nemohl vzniknout nárok na nájemné ani na úhradu nákladů za služby. 3. Výpisem z katastru nemovitostí ohledně listu vlastnictví [číslo] žalobce doložil, že je vlastníkem Bytu. Žalobce doložil též nájemní smlouvu uzavřenou se žalobcem dne [datum] a výpověď z nájmu ze dne 23. 1. 2019 včetně dodejky. 4. K tvrzené výši nároku žalobce předložil výpis nájemného, poplatků a záloh na služby, z něhož je patrné, že výše nájemného činila 4 813 Kč měsíčně a výše záloh na služby 850 Kč měsíčně. Dále předložil vyúčtování nákladů na služby za rok 2018 (nedoplatek v tomto roce činil 11 712,01 Kč) a za rok 2019 (nedoplatek v tomto roce činil 10 283 Kč). K úhradě dlužných částek žalobce vyzval žalovaného předžalobní upomínkou ze dne 10. 3. 2021, kterou žalobce předložil včetně dodejky. 5. Mezi žalobcem a žalovaným bylo u zdejšího soudu vedeno několik řízení, v nichž byla jednak řešena oprávněnost výpovědi z nájmu (sp. zn. 5 C 44/2019), dále povinnost zaplatit dlužné nájemné (sp. zn. 5 C 287/2018) a povinnost žalobce uzavřít se žalovaným kupní smlouvu ohledně Bytu (sp. zn. 5 C 158/2012). 6. V řízení přezkoumávajícím oprávněnost výpovědi byla žaloba pravomocně zamítnuta (rozsudek zdejšího soudu č. j. 5 C 44/2019-54 ze dne 27. 9. 2019 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu č. j. 19 Co 6/2020-83 ze dne 23. 9. 2020), zároveň Nejvyšší soud v rámci odůvodnění usnesení č. j. 26 Cdo 310/2021-105 ze dne 15. 4. 2021, kterým bylo dovolání žalovaného zamítnuto, jednoznačně konstatoval, že probíhající řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy nemá na skončení nájmu vliv:„ V projednávané věci odvolací soud z těchto závěrů vycházel, jestliže dovodil, že nájemní vztah skončil na základě oprávněné výpovědi z nájmu bytu dané žalovaným jakožto pronajímatelem v roce 2019 a že probíhající řízení o nahrazení projevu vůle nemá na skončení nájemního vztahu mezi stejnými účastníky vliv. I kdyby k případnému uzavření kupní smlouvy na základě pravomocného rozsudku nahrazujícího prohlášení vůle smluvní strany v budoucnu došlo, stalo by se tak s účinky ex nunc (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2603/2020, vydané v řízení o zaplacení dlužné částky vedeném mezi týmiž stranami). 7. Také řízení o zaplacení dlužného nájemného (za období od října 2015 do května 2018) bylo již pravomocně skončeno (rozsudkem zdejšího soudu č. j. 5 C 287/2018-87 ze dne 27. 9. 2019 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 6/2020 ze dne 21. 5. 2020), přičemž žalobě bylo vyhověno s tím, že„ Na trvání tohoto nájemního vztahu a na existenci práv a povinností z něho vyplývajících neměl a nemohl mít žádný vliv neúspěšný pokus žalovaného o zakoupení předmětné bytové jednotky.“ Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že nájemní vztah zanikl až výpovědí z nájmu v roce 2019. 8. Řízení o stanovení povinnosti uzavřít kupní smlouvu bylo též pravomocně skončeno (rozsudkem zdejšího soudu č. j. 5 C 158/2012-275 ze dne 31. 5. 2017 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 199/2017-400 ze dne 15. 9. 2020) a návrh, aby žalobci byla uložena povinnost uzavřít kupní smlouvu se žalovaným, byl zamítnut. V současné době probíhá dovolací řízení, které dosud nebylo skončeno. 9. Žalobce žalobou uplatnil jednak pohledávky vzniklé z titulu nájemního vztahu a dále pohledávky, k jejichž vzniku došlo po skončení tohoto vztahu v důsledku výpovědi podané žalobcem. 10. Co se týče argumentace žalovaného směřující k závěru, že nájemní vztah byl ukončen ještě před podáním výpovědi tím, že žalovaný projevil zájem o koupi Bytu a takto zároveň projevil zájem na ukončení nájmu, soud tuto nesdílí. Pokud by žalovaný Byt zakoupil, došlo by ve smyslu § 1993 odst. 1 občanského zákoníku ke splynutí práv a povinností vyplývajících z nájemního vztahu„ v rukách“ jediné osoby (nájemce), což by vedlo k zániku existujícího závazku z důvodu odpadnutí jeho subjektu. Ovšem bez toho, že by k převodu vlastnického práva skutečně došlo, nelze uvažovat o tom, že by nájemní vztah zanikl, neboť pro splynutí práv a povinností nebyly splněny předpoklady. Skutečnost, že žalovaný si byl vědom a počítal s tím, že koupí bytu ke splynutí (zániku nájemního vztahu) dojde, nelze považovat za právní jednání, které by vedlo k ukončení nájemního vztahu. Takovýmto jednání by mohla být buď dohoda účastníků, případně výpověď ze strany žalovaného, existenci takovéhoto právního jednání však žalovaný netvrdil. 11. Soud proto vycházel z toho, že nájemní vztah trval až do 23. 1. 2019. Do tohoto data byl žalovaný v souladu s § 2217 odst. 1 a § 2246 občanského zákoníku povinen platit žalobci sjednané nájemné a dále též v souladu s § 2247 občanského zákoníku má žalobce právo na úhradu služeb spojených s užíváním Bytu. Co se týče období následujícího po skončení nájemního vztahu, vzniklou situaci řeší § 2295 občanského zákoníku, který pronajímateli zakládá vůči nájemci právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, a to až do dne, kdy byt nájemce odevzdá. Nezbývá tedy než konstatovat, že žalobce předloženými listinami doložil opodstatněnost svých nároků a též jejich výši, a soud proto žalobě v celém rozsahu vyhověl, včetně požadavku na zaplacení úroků z prodlení, na jejichž úhradu žalobci vzniklo právo dle § 1970 občanského zákoníku. Žalobce úroky z prodlení požadoval v zákonné výši, vždy od prvého dne prodlení a i v tomto směru je tedy jeho nárok důvodný. 12. Právo na náhradu nákladů řízení má podle § 142 odst. 1 žalobce, neboť byl ve věci zcela úspěšný. Náklady žalobce představuje v prvé řadě zaplacený soudní poplatek ve výši 8 589 Kč. Žalobce v řízení nebyl zastoupen a ani nedoložil výši svých hotových výdajů a jeho právo na náhradu nákladů se tedy řídí § 151 odst. 3 o. s. ř., který pro účely stanovení výše této paušální náhrady odkazuje na vyhlášku číslo 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen„ vyhláška“). Podle § 2 odst. 3 vyhlášky činí výše paušální náhrady v této věci 300 Kč za každý úkon. Žalobce ve věci učinil tři úkony (výzva k plnění, žaloba, účast u jednání) ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky a za každý z nich mu náleží 300 Kč Celkem náklady řízení žalobce činí 9 489 Kč.