13 C 260/2021-24 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 84 783 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o cenu za zmrzlinové zboží, které žalobkyně žalované postupně dodala. S ohledem na prodlení žalované žalobkyně požadovala též zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši za dobu od 12. 12. 2018. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání. 4. Žalobkyně soudu předložila uznání dluhu ze dne 11. 12. 2018, v němž je dlužná částka 84 783 Kč rozepsána k jednotlivým fakturám, které žalobkyně postupně za dodané zboží vystavila. Žalovaná tento dluhu uznala a zavázala se jej zaplatit nejpozději do 31. 3. 2019. Součástí uznání dluhu je dohoda o splátkách, kterými má být dluh umořen. V uznání se uvádí, že žalovaná se dluh zavazuje zaplatit„ ve formě pravidelných týdenních splátek v minimální výši 5 000 Kč, k rukám nebo na bankovní účet Věřitele [bankovní účet], se splatností každé splátky k poslednímu dni příslušného kalendářního měsíce počínaje týdnem 49. roku 2018“. Sjednána byla též doložka ztráty výhody splátek a pro případ prodlení se stala splatnou celá částka, a to„ k datu splatnosti další splátky, která by následovala při řádném splácení“. 5. Žalobkyně se dlužné částky domáhala na základě předloženého uznání dluhu. Uznání dluhu je jeden ze způsobů utvrzení dluhu a je upraveno v § 2053 občanského zákoníku:„ Uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.“ 6. Vzhledem k tomu, že předložené uznání splňovalo požadavky citovaného § 2053 občanského zákoníku, a to jak po formální, tak po obsahové stránce, vycházel soud ze zákonné domněnky, že dluh v době uznání trval. Co se týče splatnosti pohledávky, ujednání o splátkách není zcela jednoznačné. V uznání se hovoří o týdenních splátkách, v rozporu s tím se však zároveň hovoří o tom, že jsou splatné k poslednímu dni kalendářního měsíce. Výkladem by snad bylo možné tento rozpor odstranit a dovodit, že správně mělo být uvedeno k poslednímu dni kalendářního týdne, nicméně ujednání o splátkách obsahuje další rozpory. Se splátkami mělo být započato počínaje 49. týdnem roku 2018, což byl týden připadající na 3. – 9. 12. 2018 (soud přitom vychází z normy ISO 8601, která jako 1. týden v roce počítá první týden obsahující čtvrtek, jinými slovy první týden se 4 dny), tedy jednalo se o týden předcházející týdnu, kdy byla dohoda o uznání dluhu sepsána a nebylo proto možné dohodnout se, že datum splatnosti první splátky nastane ve 49. týdnu, neboť ten již uplynul. Je nutné též vzít v úvahu, že úhrada celé částky ve splátkách po 5 000 Kč týdně by vyžadovala rozložení do celkem 17 týdnů, na období od data podpisu uznání do 31. 3. 2019 jich však připadalo pouze 16 (přičemž započítán je i týden, kdy k podpisu došlo). S ohledem na tyto nesrovnalosti se soud domnívá, že za dostatečně určité a jednoznačné lze považovat pouze ujednání o tom, že dluh měl být celý zaplacen nejpozději do 31. 3. 2019 a ve zbylé části je nutné ujednání o splátkách považovat za neurčité, přičemž tuto neurčitost nebylo možné odstranit ani výkladem. V této části tedy jde o právní jednání zdánlivé ve smyslu § 553 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) O právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.“ Soud proto v souladu s § 554 občanského zákoníku, k tomuto ujednání nepřihlížel. Pokud je část právního jednání stižena vadou, která činí tuto část nicotnou, je třeba postupovat analogicky jako v případě částečné neplatnosti (§ 576 občanského zákoníku) a posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání a zda by účastníci učinili právní jednání i bez vadné části, a na tomto základě rozhodnout, zda zbývající část obstojí jako samostatné právní jednání, anebo zda právní jednání vůbec nevznikne. V projednávané věci soud vycházel z toho, že ujednání stran o tom, že dluh má být zaplacen do 31. 3. 2019 je jednoznačné a lze je od ostatního obsahu oddělit. Zároveň soud nevidí žádný důvod, pro který by bylo možné předpokládat, že by k právnímu jednání (uznání dluhu) bez sjednání splátkového kalendáře při zachování dohodnutého nejzazšího termínu úhrady, nedošlo. Závěr soudu je tedy takový, že splatnost celé částky nastala dne 31. 3. 2019 a prodlení žalované nastalo nikoli 12. 12. 2018 (soud poznamenává, že toto datum by neodpovídalo ani úpravě obsažené v uznání dluhu), ale až k 1. 4. 2019. Možnost požadovat zaplacení úroku z prodlení upravuje § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Výše úroku z prodlení mezi stranami sjednána nebyla a zákonná výše úroků k 1. 4. 2019 činila 9,75 % ročně. Soud proto žalobkyni přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky pouze za dobu od 1. 4. 2019 do zaplacení, za předchozí období od 12. 12. 2018 do 31. 3. 2019 žalobu zamítl 7. Žalobkyně ve věci zaznamenala pouze nepatrný neúspěch, a soud proto postupoval podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznal jí právo na náhradu nákladů v plné výši. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 240 Kč a dále z nákladů spojených se zastupováním žalobkyně advokátem. Advokát ve věci učinil tři úkony právní služby (předžalobní výzva, příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby), za které mu podle § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), náleží odměna ve výši 4 500 Kč (v případě prvního úkonu ve výši jedné poloviny, tj. 2 250 Kč). Dále mu podle § 13 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, za každý z úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně činí 16 390 Kč.