22 C 99/2021-31 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 87 978,10 Kč s tím, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru s pojištěním schopnosti splácet, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše úvěrového rámce 100 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 11,30 % ročně a pojištěním v pravidelných měsíčních splátkách po 1 800 Kč, splatných vždy k 25. dni příslušného měsíce počínaje dnem 25. 2. 2017. Před uzavřením smlouvy pak žalobkyně provedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného, přičemž vycházela z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr. Žalovaný jakožto podnikatel přitom musel splnit požadavek minimálního zisku z podnikání, který byl ověřen prostřednictvím daňového přiznání, kdy žalobkyně nepočítala při schvalování úvěru s žalovaným uváděným celkovým příjmem domácnosti, nýbrž s nižší částkou v souladu s daňovým přiznáním. Ohledně výdajů žalovaného vycházela žalobkyně z údajů odhadnutých na základě historických dat z Českého statistického úřadu a zohlednila údaje o životním a existenčním minimu. Dále žalobkyně nahlížela za účelem zjištění výše závazků žalovaného do relevantních databází, a to konkrétně do bankovního a nebankovního registru klientských informací a do insolvenčního rejstříku. Příjem žalovaného žalobkyně následně porovnávala s jeho výdaji a tímto výpočtem došla k částce představující disponibilní prostředky žalovaného. Po provedeném posouzení žalobkyně žádosti žalovaného o úvěr vyhověla. Žalovaný však své povinnosti ze smlouvy řádně neplnil a dostal se do prodlení s úhradou splátek, v důsledku čehož žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 28. 2. 2019 a vyzvala žalovaného k úhradě celkové splatné částky. Zažalovaná částka pak sestává z neuhrazené jistiny ve výši 86 485 Kč (včetně kapitalizovaných úroků přirostlých k jistině v souladu s všeobecnými obchodními podmínkami) a z úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni 30. 6. 2020 ve výši 1 493,10 Kč. S ohledem na trvající prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky požadovala žalobkyně rovněž zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky od 30. 6. 2020 do zaplacení. 1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena„ [anonymizováno 12 slov]“, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše úvěrového rámce 100 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 11,30 % ročně a pojištěním ve výši 161 Kč měsíčně ve splátkách po 1 800 Kč měsíčně. V souladu s článkem II. bodem 12. smlouvy byla žalobkyně oprávněna prohlásit úvěr za ihned splatný a požádat žalovaného o jeho předčasné splacení, jestliže ze strany žalovaného dojde k porušení smlouvy spočívající dle článku II. bodu 11. písm. d) smlouvy mino jiné v prodlení žalovaného se splněním jakékoli pohledávky žalovaného vůči žalobkyni. Z doloženého výpisu z běžného účtu žalovaného vedeného u žalobkyně je zřejmé, že žalovaný čerpal z titulu předmětné smlouvy dne 11. 1. 2017 částku 80 000 Kč a dne 25. 1. 2017 čerpal částku 20 000 Kč. 1. Žalobkyně dále doložila žádost žalovaného o úvěr ze dne [datum]. Žalovaný zde uvedl celkový pravidelný měsíční příjem domácnosti ve výši 30 000 Kč. Jeho hlavní příjem měl sestávat z příjmů z podnikání, jež byly ze strany žalobkyně ověřeny prostřednictvím daňového přiznání, které žalobkyně doložila. Žalovaný měl pak bydlet v družstevním bytě a měl splácet měsíční splátky v celkové výši 4 000 Kč. 1. Dopisem ze dne 1. 3. 2019 bylo žalovanému oznámeno, že žalobkyně v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek ze strany žalovaného přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 28. 2. 2019. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 8. 7. 2020. 1. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 1. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 1. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků). 1. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 1. Soud má za to, že žalobkyně v daném případě dostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Pokud jde o příjmy žalovaného, tak se žalobkyně nespoléhala na žalovaným nepodložené tvrzení o jeho příjmech, nýbrž si vyžádala daňové přiznání žalovaného prokazující, že mu plynuly příjmy z podnikání. Co se týče