13 C 313/2021-31 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 38 290 Kč s tím, že se jedná o smluvní pokutu účtovanou žalovanému za prodlení s vrácením celkem sedmi knihovních jednotek vypůjčených od žalobkyně. Konkrétně jde o smluvní pokutu ve výši 5 Kč za den vyčíslenou za období od 1. 11. 2018 do 30. 10. 2021, tj. za 1094 dnů prodlení. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou požadovala žalobkyně po žalovaném rovněž zaplacení úroku z prodlení z uplatněné smluvní pokuty. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky došlo dne 7. 1. 2015 k uzavření rámcové smlouvy o výpůjčce, na základě níž měly být následně uzavírány jednotlivé smlouvy o výpůjčce, a to formou potvrzení o výpůjčce. V této smlouvě bylo dohodnuto, že součástí každé smlouvy o výpůjčce se stane také knihovní řád ve znění účinném ke dni podpisu potvrzení o výpůjčce, jímž bude žalovaný vázán. Konečně zde bylo výslovně uvedeno, že součástí knihovního řádu a jeho příloh jsou i smluvní pokuty a že tedy mezi účastníky dochází uzavřením této smlouvy rovněž ke sjednání smluvních pokut. V bodě 2. sekce nadepsané„ Poplatky, náhrady, zálohy a kauce“ knihovního řádu bylo zakotveno oprávnění žalobkyně účtovat v případě nevrácení výpůjčky ve stanovené lhůtě smluvní pokutu ve výši stanovené Ceníkem placených služeb a poplatků, přičemž povinnost hradit smluvní pokutu měla nastat dnem následujícím po posledním dni stanovené výpůjční lhůty a měla se vypočítávat za každou vypůjčenou knihovní jednotku a den po překročení výpůjční lhůty. Dle doloženého ceníku činila výše smluvní pokuty u absenční výpůjčky 5 Kč za jeden den prodlení. Z jednotlivých potvrzení o výpůjčce bylo zjištěno, že si žalovaný dne 7. 1. 2015 vypůjčil od žalobkyně čtyři knihovní jednotky s názvy„ Odlévání do ztraceného vosku“,„ Cikáni a jiná próza“,„ Faidón“,„ Prózy“ a„ Islám“, dne 15. 1. 2015 si vypůjčil od žalobkyně knihovní jednotku s názvem„ Země lhostejnost“ a konečně dne 16. 1. 2015 si vypůjčil od žalobkyně knihovní jednotku s názvem„ Dějiny islámského světa ve 20. století.“ Rozsudkem zdejšího soudu č. j. 4 C 37/2018-55 ze dne 25. 10. 2018 bylo žalovanému uloženo jednak vydat žalobkyni shora popsané knihovní jednotky a dále zaplatit žalobkyni smluvní pokutu za prodlení s vrácením těchto jednotek ve výši 36 645 Kč, přičemž šlo o smluvní pokutu za období od 10. 3. 2015 do 20. 1. 2018. K úhradě požadované smluvní pokuty byl žalovaný vyzván dopisem ze dne 12. 1. 2021. 1. Mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření inominátní smlouvy ve smyslu § 1746 odst. 2 zákona občanského zákoníku, která se svým obsahem nejvíce blíže smlouvě o výpůjčce tak, jak ji upravuje § 2193 občanského zákoníku:„ Smlouvou o výpůjčce půjčitel přenechává vypůjčiteli nezuživatelnou věc a zavazuje se mu umožnit její bezplatné dočasné užívání.“ V rámci této smlouvy byla mezi účastníky pro případ nevrácení vypůjčených knihovních jednotek ze strany žalovaného sjednána smluvní pokuta tak, jak to umožňuje § 2048 odst. 1 občanského zákoníku:„ Ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.“ 1. Žalobkyně je příspěvkovou organizací zřízenou Ministerstvem kultury dle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon). Jde o organizaci zřízenou za účelem poskytování veřejných knihovnických a informačních služeb blíže specifikovaných v § 4 knihovního zákona a vzhledem k účelu, pro který byla zřízena, není dosahování zisku jejím primárním cílem. Přesto je však dle názoru soudu třeba na žalobkyni pohlížet jako na osobu uzavírající smlouvy související„ s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností“ ve smyslu § 420 odst. 2 občanského zákoníku. Takovouto osobou může být i veřejnoprávní korporace (či jiná nepodnikatelská právnická osoba) a poskytování určitých služeb soukromoprávního charakteru lze za obchodní činnosti považovat i tehdy, kdy kritérium zisku není pro daný subjekt významné, což je typické právě pro poskytování veřejných služeb, v případě žalobkyně tedy služeb knihovnických (viz LASÁK, Jan. § 420 (Pojem podnikatele). In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654) . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1320, marg. č. 17.) Na žalovaného je tak nutno ve vztahu k žalobkyni pohlížet jako na spotřebitele a uplatnit příslušná zákonná ustanovení týkající se ochrany spotřebitele (obdobný závěr přijal také Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku č. j. 21 Co 184/2019-141 ze dne 23. 9. 2019). Soud si je vědom toho, že ohledně otázky postavení účastníků řízení, tedy posouzení jejich vztahu jako vztahu podnikatele a spotřebitele, se odchýlil od posouzení, které učinil zdejší soud v rozsudku č. j. 4 C 37/2018-55 ze dne 25. 10. 2018, nicméně podotýká, že jakkoli je žádoucí jednota rozhodování a tento požadavek nachází odraz i v § 13 občanského zákoníku, nezakládá toto ustanovení žádné subjektivní právo na to, aby věc byla skutečně obdobně (stejně) rozhodnuta. Předvídatelnost rozhodnutí nelze chápat absolutně a soud v projednávané věci z důvodů, které byly výše rozepsány, dospěl k závěru, že žalobkyni za podnikatele (profesionála) ve vztahu k žalovanému pro účely ochrany spotřebitele považovat lze. Jelikož soud v předchozím rozhodnutí č. j. 4 C 37/2018-55 ze dne 25. 10. 2018 pouze stroze konstatoval, že žalobkyně podnikatelem není a případným zahrnutím žalobkyně do množiny definované v § 420 odst. 2 občanského zákoníku se nezabýval, nemá soud v této věci možnost se proti (nevysloveným) důvodům, které k vyloučení použití tohoto ustanovení vedly, vymezit. 1. Soud dospěl k závěru, že ujednání o povinnosti žalovaného hradit žalobkyni smluvní pokutu za každý den prodlení s vrácením knihovních jednotek, aniž by byla doba, za kterou může žalobkyně smluvní pokutu účtovat, jakkoli omezena nebo aniž by byla stanovena maximální výše pokuty, kterou může žalobkyně požadovat, představuje ujednání, které v rozporu s § 1813 občanského zákoníku zakládá„ v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele“. K otázce přiměřenosti smluvní pokuty se vyjádřil Nejvyšší soud České republiky kupříkladu již v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1682/2007 ze dne 25. 11. 2009, kde konstatoval, že„ v souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.“ Dále např. též v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3368/2008 ze dne 31. 8. 2010, kde uvedl, že„ Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval.“ Na jiném místě dále uvedl, že„ Posouzení otázky (ne) přiměřenosti smluvní pokuty (promítající se v posuzované věci do posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu § 39 občanského zákoníku) závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání smluvní pokuty vedly, a na významu a hodnotě zajišťované povinnosti; tento závěr musí vycházet z okolností vztažených k okamžiku uzavření dohody o smluvní pokutě.“ Tyto závěry lze aplikovat také za současné právní úpravy, přestože byla citovaná rozhodnutí vydána ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. 1. V projednávané věci žalobkyní sjednaná a požadovaná smluvní pokuta dle názoru soudu vysoce přesahuje výši škody, která jí mohla vzniknout v důsledku nevrácení sedmi běžných knihovních jednotek a její výši je tak třeba považovat za přemrštěnou. Tato škoda je představována zejména cenou obdobných titulů, které bude muset žalobkyně s největší pravděpodobností pořídit jako náhradu za tituly nevrácené žalovaným a dále samozřejmě s tím vzniklými administrativními náklady. Účelem sjednané smluvní pokuty bylo přimět žalovaného k tomu, aby z jeho strany došlo ve stanovené době k navrácení jednotek a sledovaný účel je nepochybně legitimní. V současné době se žalovaný nachází v prodlení s vrácením jednotek po dobu více než sedmi let a je naprosto zjevné, že další účto