20 C 115/2022-55 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení jistiny ve výši 15 568,04 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 15 568,04 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení ve výši 10 % ročně, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 074,83 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 14 416,21 Kč, účelně vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání spojených s uplatněním pohledávky ve výši 768 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 923,15 Kč. Uvedla, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] a žalovanou došlo dne [datum] k uzavření Smlouvy o úvěru [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Současně s poskytnutým úvěrem se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit předchůdkyni žalobkyně částku 17 184 Kč, která představovala kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v měsíčních splátkách po 2 656 Kč, když splatnost poslední splátky byla dohodnuta na 22. 3. 2020. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplatila, čímž porušila své závazky ze smlouvy, na předmětnou pohledávku uhradila pouze 8 812 Kč. Předmětná pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že s odbornou péčí byla posouzena schopnost žalované splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a po celou dobu řízení byla nečinná. Soud provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně. Z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti. 3. Ze Smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsaly tuto smlouvu, přičemž zde bylo uvedeno, že žalované byla poskytnuta částka 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Současně s poskytnutým úvěrem měla žalovaná uhradit předchůdkyni žalobkyně kapitalizovaný úrok ve výši 1 925 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 859 Kč a poplatek za inkaso splátek v hotovosti ve výši 3 600 Kč. Celková částka měla být uhrazena v hotovosti ve 14 měsíčních splátkách. Součástí smlouvy byl formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, kde bylo uvedeno, že RPSN činí 272,44 %. Formulář byl podepsán ze strany žalované. 4. Z žádosti o úvěr ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná má nejvyšší dosažené vzdělání [anonymizováno], neměla dítě, byla zaměstnaná, pobírala mzdu ve výši 13 025 Kč měsíčně. Bydlela u rodičů. Výši měsíčních výdajů uvedla 7 566 Kč (1 000 Kč bydlení, 3 410 Kč doprava, jídlo, osobní náklady, 2 656 Kč splátky půjček, 500 Kč telefon). Z úřadu práce ČR jí dle poštovních poukázek typu B přišlo měsíčně 5 082 – 5 626 Kč za dobu od srpna 2018 do října 2018. Z výplatních pásek bylo zjištěno, že za říjen 2018 byla žalované vyplacena mzda 15 232 Kč, za listopad 2018 jí byla vyplacena mzda 14 826 Kč a za prosinec 2018 mzda ve výši 9 016 Kč. Z pracovní smlouvy ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná byla zaměstnána jako [anonymizována dvě slova]. 5. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum], včetně přílohy [anonymizováno] [spisová značka] [číslo] a potvrzení o úplatě za postoupenou pohledávku ze dne 6. 1. 2021 soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na současnou žalobkyni. Tato skutečnost byla žalované sdělena dopisem ze dne 18. 1. 2021, ve kterém byla vyzvána k zaplacení dluhu, dopis byl žalované odeslán 19. 1. 2021. Tím tedy došlo k postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „dále jen o. z.“, na současnou žalobkyni. Tato skutečnost byla žalované sdělena i dopisem ze dne 8. 2. 2021. Žalovaná byla vyzvána k úhradě výzvami ze dne 8. 3. 2021 a dne 6. 4. 2021. Přípisem ze dne 4. 5. 2021 bylo zjištěno, že věc byla předána do advokátní kanceláře. Předžalobní upomínka ze dne 2. 6. 2021 byla žalované zaslána 4. 6. 2021. V upomínce byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu do 10. 6. 2021. Z výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky bylo zjištěno, že byly žalované zaslány 3 obyčejné dopisy a bylo provedeno 6 návštěv pověřeného pracovníka. 6. Soud vzal z provedených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalované byla poskytnuta částka 20 000 Kč v hotovosti. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 8. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsaly dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byla poskytnuta žalované částka ve výši 20 000 Kč v hotovosti. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. 9. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., účinného do 28. 5. 2021 vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 10. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vn