20 C 135/2021-51 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 23 831,57 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci na základě žádosti žalované ze dne [datum] uzavřeli smlouvu o poskytnutí kreditní karty a revolvingového úvěru [číslo] která nabyla účinnosti akceptací žádosti žalované ze strany žalobkyně a aktivací vydané kreditní karty. Výše úvěrového rámce činila 20 000 Kč a tento žalovaná čerpala poprvé dne 14. 6. 2016. Žalovaná se zavázala úvěr řádně a včas splácet včetně úroků v pravidelných měsíčních splátkách ve výši stanovené v Sazebníku, splatnost těchto splátek byla stanovena vždy k 15. dni kalendářního měsíce. Žalovaná však splátky nehradila řádně a včas, přičemž se postupně dostala do prodlení s úhradou více než tří měsíčních splátek, v důsledku čehož došlo ze strany žalobkyně k zesplatnění všech závazků žalované vyplývajících ze smlouvy, a to ke dni následujícímu po splatnosti nejpozději dospělé dlužné měsíční splátky, tj. k 29. 12. 2019. Nyní žalobkyně požaduje zaplatit nesplacené splátky do dne zesplatnění ve výši 4 995 Kč, nesplacenou jistinu 17 687,07 Kč, poplatky za 3 odeslané upomínky 450 Kč, smluvní pokutu 499,50 Kč, náklady za oznámení okamžité splatnosti 200 Kč. Dále se žalobkyně domáhala kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 16. 8. 2019 do 18. 1. 2020 ve výši 130,91 Kč, úroku z prodlení 10 % ročně z částky 22 682,07 Kč za dobu od 19. 1. 2020 do zaplacení. Žalobkyně před uzavřením smlouvy posoudila úvěruschopnost žalované. Vycházela z historických informací pro [právnická osoba], provedla porovnání žalovanou uváděných údajů s demografickými a statistickými údaji dle skoringového modelu, lustraci žalované v bankovních i nebankovních registrech NIP, NRKI, registru SOLUS, ostatních registrech a databázích (ISIR, CEE, atd.). Konkrétní listiny - doklady o příjmech a výdajích žalované nemá žalobkyně k dispozici. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a po celou dobu řízení byla nečinná. 3. Soud ve věci nařídil jednání. Z provedených listinných důkazů byly zjištěny následující skutečnosti. 4. Z žádosti k aktivaci kreditní karty ze dne [datum] soud zjistil, že mezi účastníky byla podepsána smlouva o poskytnutí úvěrového rámce ve výši 20 000 Kč. Žalovaná současně převzala kreditní kartu, k jejíž aktivaci došlo dnem 1. 6. 2016. Žalovaná měla úvěr splácet včetně úroků měsíčními splátkami. Současně bylo sjednáno, že v případě prodlení je žalovaná povinna uhradit poplatek za odeslanou upomínku ve výši 150 Kč, poplatek za oznámení předčasné splatnosti ve výši 200 Kč, smluvní pokutu v případě prodlení 10 % z dlužné částky. Nedílnou součástí smlouvy byly i obchodní podmínky smlouvy o poskytnutí úvěrového rámce [právnická osoba] [anonymizováno]. Úvěr spolu s úrokem byla žalovaná povinna hradit v měsíčních splátkách, jejich výše byla stanovena na základě zůstatku úvěru. Úroková sazba byla stanovena dle rozpětí čerpání, z aktuální výše čerpaného úvěru. Dle bodu VI. odst. 2 písm. b) v případě prodlení žalované s úhradou tří měsíčních splátek, se stávaly splatnými veškeré závazky žalované vůči žalobkyni, a to dnem následujícím po splatnosti nejpozději dospělé dlužné měsíční splátky. Žalované byl poskytnut formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, ve kterém byla dle výše čerpání uvedena konkrétní měsíční splátka a výše úrokové sazby. 5. Žalobkyně doložila výpisy, přehledy plateb, z nichž soud zjistil, že žalovaná začala čerpat z úvěrového rámce dne 16. 6. 2016, ke dni 5. 12. 2019 měla vyčerpáno celkem 19 997,07 Kč. Ve výpisech byla žalovaná informována o výši měsíčních splátek včetně výše plateb za poplatky. Soud zjistil, že žalované celkem byla v souhrnu poskytnuta částka 39 300 Kč, žalovaná celkem uhradila 38 351,88 Kč, poslední platbu uhradila dne 18. 7. 2019. Následně přestala hradit úvěrové splátky řádně a včas a dostala se do prodlení, a proto žalobkyně zesplatnila dlužnou částku a žalovaná byla povinna uhradit žalobkyni doplatek jistiny 17 687,07 Kč a další platby dle žaloby. 6. Upomínkami ze dne 25. 8. 2019, 25. 9. 2019, 25. 10. 2019, byla žalovaná vyzývána k úhradě dlužných splátek úvěru. Dopisem ze dne 29. 12. 2019 odeslaným 30. 12. 2019 byla žalovaná informována o zesplatnění úvěru k datu 29. 12. 2019 a byla zároveň vyzvána k úhradě celé dlužné částky ve výši 23 910,02 Kč do 20 dnů od data vystavení dopisu. K úhradě dlužné částky byla žalovaná dále vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 24. 6. 2020, a to do 9. 7. 2020. 7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“):„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši úvěrového rámce, který byla žalovaná povinna po vyčerpání žalobkyni vrátit spolu s úrokem v měsíčních splátkách. Zároveň je nutné konstatovat, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně smlouvu se žalovanou uzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaná jako podnikatel nevystupovala. 8. Pro žalobkyni proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dále dovodil, že:„ Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.).“ Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další (C - 449/13)). 9. Soud vzal z provedených důkazů za prokázané, že příjmy ani výdaje žalované nebyly ověřeny žádnými doklady, žalobkyně se žalované na příjmy a výdaje ani nedotazovala. Poskytovatel je dle výše uvedeného povinen aktivně úvěruschopnost žalované zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalované a tedy to, zda je schopna úvěr splatit. Protože žádné dokumenty o příjmech a výdajích žalované nebyly doloženy a rovněž nebylo doloženo, že by byla prováděna lustrace žalované v registrech dlužníků, uplatní se domněnka ve smyslu § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, který stanovuje, že„ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.“ Žalobkyně tak řádně neposoudila úvěruschopnost žalované. Statistický model –odhad nákladů a příjmů žalované je možno využít dle názoru soudu pouze u takových dat, které není možné u spotřebitele zjistit, nebo které nelze snadno ověřit. Tyto údaje (nezjistitelné náklady žalované) je možno korigovat podle statisticky podložených modelů žalobkyně. Toto se však nedá říct o nákladech na bydlení ani o příjmech ze zaměstnání, které jsou u žalované zjistitelné a doložitelné. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud s odkazem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14 - Radlinger, C- 76/10 - Pohotovosť a zejména C -679/18 - OPR-Finance) konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. S ohledem na to, že žalobk