20 C 138/2022-104 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byl žalovaný zavázán uhradit částku ve výši 229 569,95 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opírala o tvrzení, že dne [datum] uzavřela předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 270 000 Kč. Dluh se žalovaný zavázel splácet v souladu se smluvními podmínkami spolu s úrokem 7,10 % ročně. Protože však žalovaný nesplácel dluh řádně a včas, zesplatnila předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 20. 7. 2019. Následně byla na základě smlouvy ze dne [datum] pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně tak za žalovaným eviduje dluh – jistinu ve výši 228 669,95 Kč, poplatky a smluvní pokuty ve výši 900 Kč, úroky z úvěru ve výši 6 872 Kč kapitalizovaných ke dni 20. 7. 2019 a úroky z prodlení ve výši 287,98 Kč kapitalizovaných ke dni 20. 7. 2019. Dále se žalobkyně domáhala úroku z prodlení 10 % ročně z částky 229 569,95 Kč od 21. 7. 2019 do zaplacení a úroků 7,10 % ročně z částky 228 669,95 Kč od 21. 7. 2019 do zaplacení. Předchůdkyně žalobkyně posoudila schopnost žalovaného úvěr splatit, a to zejména jeho lustrací v interních a externích databázích dlužníků. Při výpočtu úvěruschopnosti bylo počítáno s částkou životního minima a normativních nákladů na bydlení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud následně nařídil jednání, na kterém byly provedeny důkazy, které ke svým tvrzením předložila žalobkyně, když žalovaný zůstal po celou dobu řízení nečinný. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutečnosti. 4. Žalovaný dne [datum] požádal o úvěr, když v žádosti uvedl, že jeho příjem ze zaměstnání činí 18 700 Kč měsíčně, k tomu měl doložit potvrzení o výši příjmu, celkový čistý příjem domácnosti uvedl ve výši 45 000 Kč měsíčně a dále uvedl, že bydlí ve vlastním bydlení, je svobodný, má 0 vyživovaných osob a počet zdrojů příjmu je 1. Neměl jiné závazky. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet„ [anonymizováno] půjčka“ ze dne [datum] bylo zjištěno, že banka [právnická osoba] se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 270 000 Kč. Žalovaný měl úvěr splácet v souladu se smluvními podmínkami i s úrokem 7,1 % ročně (RPSN 7,46%) v pravidelných 108 anuitních měsíčních splátkách ve výši 3 390,39 Kč. V článku III bod 4 jsou uvedeny poplatky. Dle článku III. bodu 10,11 byla v případě prodlení žalovaného předchůdkyně žalobkyně oprávněna učinit dluh splatným a ukončit smluvní vztah. Nedílnou součástí smlouvy byly základní produktové podmínky spotřebitelského splátkového úvěru, všeobecné produktové podmínky. Žalovanému byly poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru a vysvětlení některých pojmů. Ze sazebníku poplatků soud zjistil, jaké poplatky si předchůdkyně žalobkyně účtovala za poskytování souvisejících služeb. 5. Z výpisu z úvěrového účtu a platební historie bylo zjištěno, že žalovaný úvěr čerpal dne 4. 4. 2017 ve výši 270 000 Kč. Celkově žalovaný zaplatil částku 74 617,49 Kč (v roce 2017 částku 27 123,12 Kč, v roce 2018 částku 40 685,47 Kč a v roce 2019 částku 6 808,90 Kč). 6. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 4. 4. 2017 soud zjistil, že průměrný měsíční příjem žalovaného činí 18 700 Kč. 7. Z vyjádření procesu splácení ze dne 20. 6. 2022 soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti kontrolovala údaje ve veškerých dostupných informací v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr, insolvenční rejstřík, databáze MVČR aj. Při výpočtu bylo počítáno s částkou životního minima, částkou normativních nákladů a výši měsíčních splátek. Z přiložené tabulky soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně vycházel z údajů, že příjem žalovaného činí 18 700 Kč, má pracovní poměr na dobu neurčitou, je svobodný, žije ve vlastním domě, příjem domácnosti činí 45 000 Kč, když podíl žalovaného na nákladech na bydlení činí 41. 56%. Dosavadní externí splátky činí 2 022 Kč a výsledná měsíční splátka při poskytnutí činí 3 390,39 Kč. Z přílohy ke zkoumání úvěrového zatížení soud zjistil, že měsíční splátky na úvěry žalovaného činily necelé 2 000 Kč. 1. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum], z oznámení o postoupení pohledávky, z dohody o úplatě ze dne [datum] a z potvrzení o úplatě ze dne 20. 8. 2020 soud zjistil, že pohledávka za poskytnutí peněžité částky byla postoupena na současnou žalobkyni. Tím tedy došlo k postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „dále jen o.z.“ na současnou žalobkyni. 2. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsali Smlouvu o úvěru, když na základě této skutečnosti byla žalovanému vyplacena dne 4. 4. 2017 částka 270 000 Kč. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. 3. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 1. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 1. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vy