20 C 51/2022-53 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 2 673 Kč z titulu uzavřené úvěrové smlouvy ze dne [datum], na základě které byla žalobkyni poskytnuta částka 2 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala uhradit do 30 dnů, včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 66 Kč, poplatek za [anonymizováno] splátku ve výši 99 Kč, poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za sms servis ve výši 49 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaná řádně neplnila, domáhá se žalobkyně dále účelně vynaložených nákladů ve výši 200 Kč a smluvních pokud ve výši 60 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že svou zákonnou povinnost prověřování bonity klienta naplňuje důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, kdy je využíván statistický model, dále kontroluje klienta v registrech (NRKI, BRKI, SOLUS, ISIR, CEE), řeší credit scoring a příjmovou a výdajovou stránku klienta. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila a po celou dobu řízení zůstala nečinná. Soud nařídil jednání, ke kterému se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci v její nepřítomnosti a žalovaná, ač byl řádně předvolána, k jednání se nedostavila ani nepožádala včas z důležitého důvodu o jeho odročení. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. tak soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků řízení. 3. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Účastníci dálkovým způsobem podepsali dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, ID žádosti [číslo], ID klienta [číslo], ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 2 000 Kč, a žalovaná se zavázala žalobkyni vrátit celkem 2 067 Kč do 24. 4. 2021. Současně se smlouvou byl předložen formulář pro standardní informace, ve kterém byly vysvětleny a popsány základní pojmy a podmínky smlouvy. Druh úvěru byl bezúčelový. Informace o výdajích žalované zde nejsou uvedeny. 4. Žalovaná nebyla vedena v SOLUS, v ISIR ani v CRIBIS, v žádosti klienta je uvedeno, že je nutno ho prověřit/ v prodlení. Uvedla, že má příjem 15 000 Kč měsíčně, příjmy ostatních osob v domácnosti 20 000 Kč a výdaje domácnosti uvedla 4 500 Kč. Současně z úvěrové zprávy soud zjistil, má 1 existující úvěr, kdy měsíční splátka činí 2 458 Kč, celkem má uhradit 236 824 Kč. Současně soud zjistil, že žalovaná v minulosti měla úvěry, které již splatila, ale u byla u nich v prodlení se splatností. Z potvrzení o provedené platbě dále soud zjistil, že žalobkyně zaslala na účet žalované dne 25. 3. 2021 částku 2 000 Kč. Z výpisu čerpání a splátek soud zjistil, že ze strany žalované nedošlo k žádné platbě. Při poskytnutí úvěru žalovaná předložila občanský průkaz. Žalovaná byla vyzvána předžalobní výzvou ze dne 21. 9. 2021 k zaplacení předmětné částky, a to ve lhůtě 30 dnů od sepsání výzvy, když výzva byla odeslána prostřednictvím České pošty dne 22. 9. 2021. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného do 28. 5. 2022 (dále jen„ ZoSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 1. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaná podepsaly dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, ID žádosti [číslo], ID klienta [číslo], na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 2 000Kč. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. 1. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé ZoSÚ vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalované spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 1. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (bod 46 rozsudku). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021. 1. K otázce posouzení schopnosti žalované úvěr splatit žalobkyně předložila pouze smlouvu o úvěru, výpisy ze SOLUS, ISIR, CRIBIS, když dále uvedla, že vycházela z kreditního skóre klienta, kdy je posuzována příjmová a výdajová stránka klienta. Skutečnost, že by se však žalobkyně zabývala konkrétně příjmovou a výdajovou stránkou žalované, nebyla nijak doložena. Z tohoto důvodu soud považuje provedené posouzení úvěruschopnosti žalované za zcela nedostatečné. Soud si je vědom toho, že ust. § 86 ZoSÚ je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví konkrétní způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud však má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a př