4 C 270/2021-53 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 37 622,14 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru ze dne 12. 12. 2018, na základě které žalovaný čerpal úvěr celkem ve výši 37 622,14 Kč a zavázal se jej splácet právní předchůdkyni žalobkyně měsíčními splátkami spolu s úroky a sjednanými poplatky. Úvěr měl být splacen nejpozději do 12. 3. 2021. K ověření schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla ověřována lustrací osoby žalovaného v registrech ISIR, CEE, CRKI, EUCB a databázi neplatných dokladů. K datu 12. 3. 2021 tak žalovaný dluží žalobkyni celkem částku 37 622,14 Kč, která se skládá ze součtu částek výběrů a poplatků za výběry celkem ve výši 50 560,33 Kč, již snížených o případné úhrady žalovaného v celkové výši 87 098 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] byla dne 12. 12. 2018 uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouva o bezúčelovém revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr s úvěrovým rámcem 50 000 Kč, měsíční úrokovou sazbou ve výši 8,5 % a poplatkem za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z částky každého čerpání. Bezúčelový revolvingový úvěr se žalovaný zavázal splácet měsíčními splátkami ve výši odpovídající 12,5 % nesplaceného úvěru spolu s úrokem z úvěru a poplatky za čerpání úvěru, minimálně však ve výši 1 000 Kč. Dále byla sjednána pro případ prodlení dlužníka smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Dle čl. VI odst. 2 písm. d úvěrové smlouvy bylo sjednáno právo věřitele úvěr zesplatnit, a to v případě prodlení dlužníka se splácením 1 splátky po dobu delší než 2 měsíce, nebo prodlení se splácením více než 2 splátek (smlouva o úvěru ze dne 12. 12. 2018). 4. Dle předložených potvrzení o provedených platbách čerpal žalovaný úvěr platbami na účet č. [bankovní účet] dne 12. 12. 2018 částkou 8 000 Kč, dne 17. 12. 2018 částkou 6 000 Kč, dne 18. 12. 2018 částkou 4 000 Kč, dne 29. 5. 2019 částkou 4 000 Kč, dne 3. 6. 2019 částkou 2 000 Kč, dne 11. 6. 2019 částkou 4 000 Kč, dne 14. 6. 2019 částkou 1 800 Kč, dne 17. 6. 2019 částkou 4 000 Kč, dne 16. 8. 2019 částkou 3 100 Kč, dne 2. 12. 2019 částkou 4 400 Kč, dne 24. 1. 2020 částkou 2 000 Kč, dne 26. 2. 2020 částkou 1 800 Kč, dne 17. 3. 2020 částkou 1 800 Kč, dne 23. 4. 2020 částkou 1 500 Kč a dne 18. 5. 2020 částkou 1 400 Kč, celkem tedy za období od 12. 12. 2018 do 18. 5. 2020 částkou ve výši 49 800 Kč (potvrzení o provedených platbách za období od 12. 12. 2018 do 18. 5. 2020, vyjádření [právnická osoba] ze dne 5. 11. 2021). 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a oznámení soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019, oznámení o postoupení pohledávek ze dne 20. 4. 2021, předžalobní výzva ze dne 20. 4. 2021, podací lístek ze dne 20. 4. 2021). 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 8. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Soud se předně zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv, neboť žalobkyně žádné důkazy k prokázání svých tvrzení týkajících se posouzení úvěruschopnosti žalovaného nenavrhla, ani nepředložila. 12. Na základě shora uvedených skutečností má soud za prokázané, že žalobkyně sice poskytla žalovanému na základě uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 12. 12. 2018 v období od 12. 12. 2018 do 18. 5. 2020 částkou ve výši 49 800 Kč, nicméně již neposoudila řádně schopnost žalovaného úvěr splatit, neboť nezjišťovala skutečné příjmy a výdaje žalovaného ověřením předložených listin. V důsledku toho je smlouva o úvěru dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Podle § 588 o. z. se jedná o neplatnost absolutní, neboť smlouva odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Účastníkům z tohoto neplatného právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro jeho naplnění provedeny, stejně tak, že by výklad dané normy neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru a také na žadatele o ně. Pokud však má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmu a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných skutečných výdajů, které lze u každého spotřebitelé rozumně očekávat. Zde soud odkazuje na judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). 13. Jakkoliv by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti právního jednání je ve zde projednávaném případě stanovena pouze v zájmu spotřebitele, nemůže soud přehlédnout, že zamezením nekontrolovaného úvěrování osob, jež by na úvěr vůbec neměly dosáhnout, je sledováno i zachování veřejného pořádku a naplnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv zavazujících Českou republiku, podle kterých se tato zavázala mimo jiné i implementovat do svého právního řádu směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropských společenství. S přihlédnutím k uvedenému soud dospěl k závěru, že je třeba považovat neplatnost smlouvy za absolutní ve smyslu ustanovení § 588 o. z., k níž tedy soud přihlíží i bez námitky účastníků, neboť je v rozporu s veřejným pořádkem, vzhledem k tomu, že se týká spotřebitele. Dle rozhodnutí Ústavního soudu ČR III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019:„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V odst. 20 téhož rozhodnutí:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen s