4 C 29/2022-43 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 46 989,39 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela dne 16. 4. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalované poskytnuta částka 50 000 Kč bez uvedení účelu poskytnutí úvěru. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala splatit pravidelnými měsíčními splátkami. K prověření schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru byly prověřovány dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Dále byly ověřeny informace o příjmech žalované na základě prohlášení žalované a interním ekonomickým modelem stanoveny měsíční výdaje žalované na základě historických dat z ČSÚ. Přesto však žalovaná posléze přestala sjednané splátky hradit a právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 10. 2. 2020 prohlásila za splatný. Nyní tak žalovaná dluží na jistině celkem částku ve výši 46 989,39 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] byla dne 16. 4. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit jistinu spolu s úrokem ve výši 13,70 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách. Částka 50 000 Kč byla poskytnuta bez uvedení účelu poskytnutí úvěru. Dle smluvních podmínek byla úroková sazba sjednána ve výši 13,70 % p. a. Dle čl. 31 a 32 všeobecných produktových podmínek, pokud se klient dostane do prodlení se splácením jakékoliv pohledávky vůči bance, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky (smlouva o úvěru ze dne 22. 3. 2018). Žalovaná nehradila splátky v měsíci září, říjnu a listopadu 2019 řádně a včas a dostala se do prodlení s plněním svého závazku a byla právní předchůdkyní žalobkyně vyzvána k úhradě pohledávky ve lhůtě 26. 2. 2020 (oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 12. 2. 2020, podací arch ze dne 13. 2. 2020, platební historie). 4. Dle platební historie ze dne 9. 2. 2022 čerpala žalovaná úvěr ve výši 50 000 Kč dne 16. 4. 2019 a na pohledávku žalobkyně uhradila celkem částku 10 135,85 Kč, přičemž do data 24. 2. 2020 jsou evidovány platby ve výši 9 135,85 Kč a dne 18. 3. 2020 je evidována platba ve výši 1 000 Kč. Dle vyjádření žalobkyně jsou dále evidovány platby ve výši 2 500 Kč dne 17. 5. 2021, ve výši 2 000 Kč dne 22. 6. 2021 a ve výši 2 500 Kč dne 6. 9. 2021. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 21. 1. 2021, seznam postoupených pohledávek). V oznámení o postoupení pohledávky byla žalovaná vyzvána opětovně k úhradě dluhu (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 2. 2021, podací lístek ze dne 4. 2. 2021). Předžalobní výzva byla žalované zaslána (předžalobní výzva ze dne 23. 2. 2021, podací lístek ze dne 24. 2. 2021). 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 8. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 11. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná je spotřebitelka, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr. 12. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dne 16. 4. 2019 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované částku 50 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit pravidelnými měsíčními splátkami. Tuto svou smluvní povinnost žalovaná řádně a včas nesplnila, když dosud uhradil na pohledávku žalobkyně celkem částku 17 135,85 Kč. 13. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda právní předchůdkyní žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Žalobkyně nepředložila žádné doklady, na základě kterých ověřila výši příjmů a výdajů žalované. Dle vyjádření žalobkyně navíc výdaje žalované nebyly vůbec ověřeny a žalovaná v době uzavření smlouvy již splácela dle externích a interních databází předchozí závazky s měsíční splátkou celkem ve výši 10 015 Kč. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by žalobkyně řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalované z jí předložených listin. 14. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustano