4 C 309/2021-34 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 47 791,82 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně s žalovanou uzavřela dne 22. 3. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalované poskytnuta částka 72 000 Kč bez uvedení účelu poskytnutí úvěru. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala splatit pravidelnými měsíčními splátkami. K prověření schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru byl prověřovány dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Dále byly ověřeny informace o příjmech žalované na základě potvrzení zaměstnavatele žalované a interním ekonomickým modelem stanoveny měsíční výdaje žalované na základě historických dat z ČSÚ. Přesto však žalovaná posléze přestala sjednané splátky hradit a právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 19. 1. 2021 prohlásila za splatný. Nyní tak žalovaná dluží na jistině celkem částku ve výši 43 482,88 Kč, úrok smluvní ve výši 1 887,16 Kč, úrok z prodlení ve výši 1 330,32 Kč a 74,46 Kč a poplatky ve výši 1 020 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovanou a žalobkyní byla dne 22. 3. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 72 000 Kč, když byl sjednán úvěrový rámec 90 000 Kč, a žalovaná se zavázala uhradit jistinu spolu s úrokem ve výši 12,60 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách. Částka 72 000 Kč byla poskytnuta bez uvedení účelu poskytnutí úvěru. Dle smlouvy v čl. II. odst. 5 byla úroková sazba sjednána ve výši 12,60 % p. a. Dle čl. 31 a 32 všeobecných produktových podmínek, pokud se klient dostane do prodlení se splácením jakékoliv pohledávky vůči bance, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky (smlouva o úvěru ze dne 22. 3. 2018). Žalovaná nehradila splátky řádně a včas a dostala se do prodlení s plněním svého závazku a byla žalobkyní vyzvána k úhradě pohledávky ve lhůtě 4. 2. 2021 (oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 21. 1. 2021, podací arch ze dne 22. 1. 2021). 4. Dle platební historie ze dne 9. 7. 2021 čerpala žalovaná úvěr ve výši 72 000 Kč dne 22. 3. 2018 a na pohledávku žalobkyně uhradila celkem částku 50 568,25 Kč, přičemž poslední platba je evidována dne 15. 9. 2020. 5. Dle žádosti o úvěr ze dne 22. 3. 2018 byla žalovaná ke dni uzavření úvěrové smlouvy bytem ve vlastním domě či bytě. Průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce, ověřený potvrzením zaměstnavatele žalované, činil 12 517 Kč a ostatní nezbytné měsíční náklady 0 Kč. Dle potvrzení o výši příjmů žalované ze dne 22. 3. 2018 činil čistý souhrnný příjem žalované za posledních 12 měsíců částku 155 897 Kč. 6. Předžalobní upomínkou byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu (předžalobní upomínka ze dne 29. 7. 2021, podací arch z téhož dne). 7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná je spotřebitelka, žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr. 12. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dne 22. 3. 2018 byla mezi žalobkyní a žalovanou sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované částku 72 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit pravidelnými měsíčními splátkami. Tuto svou smluvní povinnost žalovaná řádně a včas nesplnila, když dosud uhradil na pohledávku žalobkyně celkem částku 50568,25 Kč. 13. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Žalobkyně předložila pouze žádost o úvěr a potvrzení o výši příjmu žalované. Výdaje žalované nebyly dle vyjádření ověřeny. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by žalobkyně řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalované z jí předložených listin. 14. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011). 15. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Čl