4 C 330/2021-32 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 3 354,80 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru ze dne 18. 7. 2017, na základě které se žalovaná zavázala splácet poskytnutý revolvingový úvěr měsíčními splátkami ve výši alespoň 5% z dlužné částky, nejméně však 1 000 Kč. K prověřování schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že bonita žalované byla prověřována na základě informací získaných od žalované a lustrací běžného účtu žalované. Vzhledem k tomu, že žalovaná nehradila sjednané splátky úvěru řádně a včas, došlo k zesplatnění úvěru ke dni 18. 1. 2020 a ke dni podání žaloby pak vznikl žalobkyni nárok na zaplacení jistiny úvěru 1 498,80 Kč, poplatků 1 856 Kč, úroku z prodlení 193,03 Kč, úroku ve výši 371,40 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 354,80 Kč od 2. 2. 2021 do zaplacení a úroku ve výši 16,90 % ročně z částky 1 498,80 Kč od 2. 2. 2021 do zaplacení. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně byla dne 18. 7. 2017 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 20 000 Kč. Poskytnutý revolvingový úvěr včetně nákladů se žalovaná zavázala splatit měsíčními splátkami sjednanými minimálně ve výši 5% z dlužné částky, nejméně však ve výši 1 000 Kč, splatnými vždy k 15. dni v měsíci. Dále byl sjednán poplatek za každé čerpání 50 Kč úvěru (smlouva o úvěru ze dne 18. 7. 2017). Dle čl. 7 smluvních podmínek, které tvoří nedílnou součást úvěrové smlouvy, bylo sjednáno právo žalobkyně od smlouvy odstoupit, a to v případě prodlení žalované se splácením alespoň dvou splátek nebo se splacením jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce. Žalovaná čerpala revolvingový úvěr celkem ve výši 20 000 Kč ve dnech 18. 7. 2017 a 19. 7. 2017 (obratová historie). Dne 18. 1. 2020 právní předchůdkyně žalobkyně v důsledku prodlení žalované se splacením splátek odstoupila od smlouvy o úvěru a zároveň vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky. K datu zesplatnění představovala jistina čerpaná žalovanou celkem částku 20 000 Kč a platby žalované celkem částku 26 050 Kč (obratová historie, odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne 18. 1. 2020). 4. V žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 18. 7. 2017 žalovaná uvedla, že je svobodná a žije u rodičů. Nedoložený měsíční příjem ze zaměstnání činí 13 500 Kč. Měsíční výdaje pak 0 Kč. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2021, seznam postoupených pohledávek). V oznámení o postoupení pohledávky byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 2. 2021, podací lístek z téhož dne). Předžalobní výzva byla žalované zaslána (předžalobní výzva ze dne 4. 3. 2021, podací lístek ze dne 5. 3. 2021). 6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."). Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 7. Podle § 2395 o. z., se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná je spotřebitelka, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr. 12. Soud se předně zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně nenavrhla a ani nepředložila žádné důkazy k prokázání svých tvrzení týkajících se skutečného ověření výše příjmů a výdajů žalované. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalované z jí předložených listin. 13. Na základě shora uvedených skutečností má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně sice poskytla žalované na základě uzavřené smlouvy o úvěru celkem částku 20 000 Kč, nicméně již neposoudila řádně schopnost žalované úvěr splatit, neboť nezjišťovala příjmy a výdaje žalované ověřením předložených listin. V důsledku toho je smlouva o úvěru dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Podle § 588 o. z. se jedná o neplatnost absolutní, neboť smlouva odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Účastníkům z tohoto neplatného právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro jeho naplnění provedeny, stejně tak, že by výklad dané normy neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru a také na žadatele o ně. Pokud však má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmu a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitelé rozumně očekávat. Zde soud odkazuje na judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). 14. Jakkoliv by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti právního jednání je ve zde projednávaném případě stanovena pouze v zájmu spotřebitele, nemůže soud přehlédnout, že zamezením nekontrolovaného úvěrování osob, jež by na úvěr vůbec neměly dosáhnout, je sledováno i zachování veřejného pořádku a naplnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv zavazujících Českou republiku, podle kterých se tato zavázala mimo jiné i implementovat do svého právního řádu směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropských společenství. S přihlédnutím k uvedenému soud dospěl k závěru, že je třeba považovat neplatnost smlouvy za absolutní ve smyslu ustanovení § 588 o. z., k níž tedy soud přihlíží i bez námitky účastníků, neboť je v rozporu s veřejným pořádkem, vzhledem k tomu, že se týká spotřebitele. Dle rozhodnutí Ústavního soudu ČR III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019:„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1