5 C 116/2022-130 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byl žalovaný zavázán uhradit částku ve výši 10 052,71 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opírala o tvrzení, že dne [datum] uzavřela předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo] na jejímž základě mohl žalovaný čerpat úvěr do úvěrového limitu 10 000 Kč. Dluh se žalovaný zavázel splácet v souladu se smluvními podmínkami spolu s úrokem, a to ve stanovených měsíčních splátkách. Protože však žalovaný nesplácel dluh řádně a včas, ukončila předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 1. 5. 2019. Následně byla na základě smlouvy ze dne [datum] pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni. Žalobkyně tak za žalovaným eviduje dluh – jistinu ve výši 6 674,71 Kč, poplatky 3 378 Kč, smluvní úrok ke dni splatnosti 1. 5. 2019 ve výši 893,71 Kč, úrok z prodlení 282,72 Kč kapitalizovaný ke dni 21. 10. 2019. Dále se žalobkyně domáhala úroku z prodlení 9,75 % ročně z částky 10 052,71 Kč od 22. 10. 2019 do zaplacení, úroku 22,99 % ročně z částky 6 674,71 Kč od 2. 5. 2019 do zaplacení. Žalobkyně sdělila, že její předchůdkyně posoudila schopnost žalovaného úvěr splatit, a to zejména lustrací v interních a externích databázích dlužníků. Dále žalovaný sdělil výši příjmu 11 413 Kč měsíčně; co do stanovení výše výdajů a nákladů na bydlení byly použity i statistické metody (statistická data ČSÚ, normativní náklady na bydlení, stanovené životní minimum). 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Z předložených důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný dne 16. 7. 2018 požádal o revolvingový úvěr a o vydání a užívání kreditní karty, žalovaný sdělil výši důchodu 11 413 Kč měsíčně, uvedl, že bydlí ve vlastním bytě/domě. Rovněž byla vzata v úvahu úvěrová angažovanost žalovaného, který neměl jiné závazky. Ze smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru [číslo] vydání a užívání kreditní karty ze dne [datum] bylo zjištěno, že banka [právnická osoba] se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský revolvingový úvěr do výše úvěrového rámce 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v souladu se smluvními podmínkami i s úrokem 22,99 % ročně v pravidelných minimálních měsíčních splátkách 2 % z vyčerpaného úvěrového rámce a hradit související poplatky (např. 600 Kč za zaslání upomínky, pojištění 1 % z dlužné částky atd.) Dle článku V. bodu 5, 6 byla v případě prodlení žalovaného předchůdkyně žalobkyně oprávněna učinit dluh splatným a ukončit smluvní vztah. Nedílnou součástí smlouvy byly produktové podmínky revolvingového úvěru a kreditní karty, všeobecné produktové podmínky, všeobecné obchodní podmínky. Ze sazebníku poplatků soud zjistil, jaké poplatky si předchůdkyně žalobkyně účtovala za poskytované související služby. 4. Z výpisu ke kreditní kartě a platební historie bylo zjištěno, že žalovaný úvěr poprvé čerpal dne 16. 7. 2018, žalovaný nesplácel úvěr stanovenými splátkami řádně a včas, ke dni 1. 5. 2019 byl dluh žalovaného 10 946,42 Kč včetně úroku, dlužný úrok z prodlení ke dni 14. 10. 2019 byl ve 282,72 Kč. Přípisem ze dne 1. 5. 2019 bylo žalovanému oznámeno zesplatnění dlužné částky z důvodu nehrazení stanovených splátek. Následně byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 24. 10. 2019. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva ze dne 30. 1. 2020, kterou byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu s tím, že jinak bude podána žaloba. 5. Soud vzal za prokázané, že předchůdkyně žalobkyně před sjednáním smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného úvěr splatit, když byl ověřen příjem žalovaného 11 413 Kč a jeho výdaje včetně výdajů na bydlení a splátek jiných úvěrů. Současně byla vzata v úvahu i částka životního minima v roce 2018 ve výši 3 410 Kč měsíčně, normativních nákladů na bydlení (asi 4 420 Kč měsíčně). Soud má z žalobkyní předložené úvěrové smlouvy za prokázané, že [právnická osoba] uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), který stanovuje, že„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na základě úvěrové smlouvy byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky do výše 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v souladu se smluvními podmínkami, a to i s úrokem z úvěru sjednaným v souladu s ustanovením § 2395 o. z. Žalovaný se zavázal uhradit i poplatky dle sazebníku a sjednané pojistné za pojištění. Žalovaný však v rozporu se smluvním ujednáním úvěr nesplácel splátkami řádně a včas, předchůdkyně žalobkyně proto pohledávku zesplatnila v souladu se smluvními podmínkami a s § 1931 o. z., který stanovil, že„ bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky.“ Tím se stal zůstatek úvěru spolu s poplatky a s úrokem splatným. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni, a to v souladu s § 1879 o. z., který stanovuje, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“ Žalobkyni tak vznikl nárok na vrácení úvěru, úroku a poplatků za služby a pojistné, a to včetně úroku z prodlení. Žalobkyně požadovala úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 o. z., který stanovuje, že„ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení byl přiznán ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. S ohledem na výše uvedené skutečnosti, kdy žalobkyně svá tvrzení řádně doložila důkazy a žalovaný skutečnosti tvrzené žalobkyní nijak nevyvrátil, soud žalobkyni přiznal jí požadovaný nárok a žalobě vyhověl. 6. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s § 142a odst. 1 občanského soudního řádu. Žalobkyně byla ve sporu úspěšná, soud jí proto přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 2 252 Kč Náklady řízení představuje soudní poplatek ve výši 800 Kč a dále náklady právního zastoupení – odměna advokáta za tři úkony právní služby dle ustanovení § 14b písm. c) odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí zastoupení, písemné podání ve věci samé, jednoduchá výzva k plnění). Sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle ustanovení § 14b písm. c) odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. 300 Kč (při určování výše odměny soud vycházel z tarifní hodnoty sporu ve výši 10 052,71 Kč). Dále náklady řízení představuje náhrada hotových výdajů dle ust. § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky ve výši 100 Kč za každý provedený úkon právní služby a 21 % DPH z odměny. Soud aplikoval § 14b vyhlášky, když má za to, že ve věci se jedná o formulářovou žalobu v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, tj. o návrh mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj odlišuje jen v minimální míře, a to takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob a účastníků předmětu řízení dostatečně individualizován, kdy základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření bude totožný či jen s drobnými odchylkami, z rozhodovací praxe soudu je známo, že obdobné návrhy žalobkyně podala mnohokrát, a to např. v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 20 C 294/2021, 23 C 15/2022. Navíc je nárok uplatňován vůči spotřebiteli ze spotřebitelského úvěru, který je fakticky vyloučen z možnosti sjednat si podmínky plnění s jiným obsahem. Soud nepřiznal odměnu za vyjádření k žalobě, neboť toto podání mohlo být již součástí žaloby a nelze ji považovat za účelný náklad k uplatnění práva žalobkyně.