6 C 129/2022-76 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 7 910,17 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru ze dne 10. 1. 2018 prostřednictvím kreditní karty [číslo] na základě které se žalovaný zavázal splácet poskytnutý revolvingový úvěr měsíčními splátkami ve výši alespoň 2% z částky vyčerpané v předcházejícím měsíci. K prověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že bonita žalovaného byla prověřována na základě informací získaných od žalovaného z žádosti o úvěr a následným ověřením získaných informací nahlédnutím do interních a externích databází, zejména databáze BRKI, NRKI, ISIR, databáze MVČR atd. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů deklarovaných žalovaným byly odečteny výdaje deklarované žalovaným, přičemž při výpočtu bylo počítáno s částkou životního minima. Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil sjednané splátky úvěru řádně a včas, došlo k zesplatnění úvěru ke dni 19. 2. 2019 a ke dni podání žaloby pak vznikl žalobkyni nárok na zaplacení jistiny úvěru 9 838,55 Kč, poplatků ve výši 3 535,37 Kč, úroků kapitalizovaných ke dni 19. 2. 2019 ve výši 1 200 Kč, úroků z prodlení kapitalizovaných ke dni 21. 10. 2019 ve výši 604,33 Kč, úrok ve výši 22,99 % ročně z částky 9 838,55 Kč od 20. 2. 2019 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 13 373,92 Kč od 22. 10. 2019 do zaplacení. Žalovaný dosud na pohledávku žalobkyně uhradil celkem částku 48 200 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] vydání a užívání kreditní karty, dispozice ke smlouvě a produktových podmínek soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne 10. 1. 2018 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] vydání a užívání kreditní karty s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč. Poskytnutý revolvingový úvěr včetně nákladů se žalovaný zavázal splatit měsíčními splátkami sjednanými minimálně ve výši 2% z dlužné částky, splatnými inkasem z běžného účtu č. [bankovní účet] vždy k 19. - 18. dni v měsíci. Dále byla sjednána roční úroková sazba pro hotovostní čerpání 22,99 % k datu 10. 1. 2018 a dále ve výši dle uveřejněného úrokového lístku, poplatek za výběr z bankomatu 39 Kč, poplatek za dotaz na hotovostní zůstatek ve výši 20 Kč, poplatek za zaslání upomínky ve výši 600 Kč a pojištění vyčerpané částky ve výši 1% z aktuální dlužné částky. Dle čl. 4 6 a 4.7 obchodních podmínek, které tvoří nedílnou součást úvěrové smlouvy, bylo sjednáno právo žalobkyně od smlouvy odstoupit a prohlásit úvěr za splatný, a to v případě prodlení žalovaného se splácením minimální splátky úvěru. Žalovaný čerpal revolvingový úvěr dle výpisů ke kreditní kartě za dobu od 19. 1. 2018 do 18. 12. 2018 celkem ve výši 56 110,17 Kč a za dobu od 16. 2. 2018 do 29. 1. 2019 uhradil dle vyjádření žalobkyně celkem částku 48 200 Kč. Podáním ze dne 19. 2. 2019 žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splacením povinné minimální splátky rozhodla o zesplatnění úvěru a zároveň vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. K datu zesplatnění představoval dluh žalovaného celkem částku 14 573,94 Kč. 4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 18. 10. 2019, seznam postoupených pohledávek). Oznámení o postoupení pohledávek bylo žalovanému zasláno (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 24. 10. 2019, podací lístek ze dne 5. 11. 2019). 5. Předžalobní výzva s výzvou k plnění ve lhůtě 9. 2. 2022 byla žalovanému zaslána (předžalobní výzva ze dne 30. 1. 2020, podací arch z téhož dne). 6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."). Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 7. Podle § 2395 o. z., se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitel, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr. 11. Soud se předně zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně nenavrhla a ani nepředložila žádné důkazy k prokázání svých tvrzení týkajících se skutečného ověření výše příjmů a výdajů žalovaného před uzavřením smlouvy. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalovaného z jím předložených listin. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp.zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011). S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlou