13 C 124/2023-35 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 15 241,69 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem a poplatky v celkové výši 12 888 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, mezi které patřila rovněž výše příjmů a výdajů, přičemž právní předchůdkyni žalobkyně byly před uzavřením smlouvy předloženy dokumenty potřebné k ověření příjmů a výdajů. Žalovaný přitom svým podpisem stvrdil, že si je vědom povinnosti uvést o své osobě pravdivé, správné a úplné údaje. Právní předchůdkyně žalobkyně pak vyhodnotila žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru v poskytnuté výši, když mu po zaplacení nutných výdajů zbývala dostatečná finanční částka ke splácení případných dalších závazků. Žalovaný však na svůj dluh uhradil pouze částku 2 000 Kč a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 14 008,91 Kč na jistině úvěru a 11 879,09 Kč na smluvním příslušenství. Ke dni splatnosti poslední předepsané splátky byl závazek ze smlouvy o úvěru zesplatněn. Právní předchůdkyně žalobkyně posléze postoupila pohledávku za žalovaným z titulu předmětné smlouvy žalobkyni. Žalobkyně po žalovaném kromě nesplacené části jistiny požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny ode dne účinnosti postoupení pohledávky, tj. od 29. 7. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení z dlužné jistiny za období od 17. 4. 2022 do 14. 7. 2022 vyčísleného na 396,86 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku vyčísleného na 12 385,71 Kč (z toho 1 255,87 Kč nesplacený smluvní úrok, 6 822,89 Kč nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru, 1 293,96 Kč nesplacené náklady na vyhodnocení úvěru, 2 506,37 Kč nesplacený inkasní poplatek a 506,62 postoupený smluvní úrok za období po konečné splatnosti), účelně vynaložených nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 217 Kč, a smluvní pokuty ve výši 1 232,78 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 1 444 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru ve výši 1 394 Kč a inkasním poplatkem ve výši 2 700 Kč (celkem 27 888 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení s tím, že výše jedné smluvní pokuty může činit maximálně 500 Kč. 4. Žalobkyně dále doložila formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru podepsanou žalovaným. Žalovaný zde uvedl, že je od 12. 2. 2021 zaměstnaný s měsíčním příjmem ve výši 11 960 Kč, k čemuž byly předloženy výplatní pásky za prosinec 2020 (7 992 Kč) a leden 2021 (15 928 Kč), dohoda o provedení práce ze dne 4. 1. 2021 a pracovní smlouva z 12. 2. 2021. Dále žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu, vyživovací povinnost nemá. Jeho měsíční náklady spojené s bydlením měly činit 3 000 Kč, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady částku 3 860 Kč měsíčně a srážky ze mzdy 300 Kč; celkem průměrné měsíční výdaje žalovaného činily 7 160 Kč. Výdaj ve výši 300 Kč měsíčně doložil žalovaný poštovní poukázkou, z níž je patrné, že 16. 2. 2021 odeslal na splátku exekuce soudnímu exekutorovi tuto částku. 5. Dne [datum] byla mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní uzavřena rámcová smlouva o postupování pohledávek. Na základě této smlouvy ve znění jejího dodatku ze dne [datum] pak byla uzavřena dne [datum] dílčí smlouva o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni (viz příloha č. 1 k této smlouvě), a to za úplatu, jak je zřejmé z potvrzení ČSOB a.s. o provedení transakce ze dne 28. 7. 2022. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 4. 8. 2022, jímž byl zároveň vyzván k úhradě dlužné pohledávky vzniklé z titulu úvěrové smlouvy do 10 dnů od obdržení dopisu a jehož odeslání žalobkyně prokázala podacím archem ze dne 8. 8. 2022. Dále měl být žalovaný upozorněn na dlužnou pohledávku a vyzván k její úhradě dopisem ze dne 21. 8. 2022. K úhradě dlužné částky byl žalovaný konečně prokazatelně vyzván předžalobní upomínkou ze dne 21. 11. 2022, jejíž odeslání dne 23. 11. 2022 žalobkyně prokázala podacím archem. Žalobkyně dále doložila výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky, z něhož plyne, že pracovník žalobkyně se pokoušel osobně zastihnout žalovaného na jeho kontaktní adrese dne 15. 9. 2022. 6. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 8. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 9. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací