13 C 23/2023-36 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 28 036,20 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 20 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 20 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 16 333 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za poskytnutí zápůjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 10 201 Kč s úrokovou sazbou ve výši 30 % ročně a poplatek za zpracování zápůjčky a za další péči o zákazníka ve výši 1 500 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 52 týdenních splátkách po 699 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Žalobkyně také odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaný pak výslovně stvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovaným uzavřena předmětná smlouva. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Celkově pak žalovaný uhradil za dobu trvání smluvního vztahu 7 500 Kč a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 17 083,20 Kč na jistině a 10 953 Kč na souhrnném poplatku. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 679,49 Kč za období od 26. 11. 2020 do 28. 1. 2022, kapitalizovaný úrok ve výši 2 448,59 Kč za období od 10. 8. 2021 do 28. 1. 2022, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 083,20 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 30 % z částky 17 083,20 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal mimo jiné společně s úrokem ve výši 10 201 Kč, poplatkem za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč (celkem 35 959 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 52 týdenních splátkách po 699 Kč (poslední splátka 684 Kč). Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že v hotovosti obdržel celou částku zápůjčky. Součástí smlouvy o zápůjčce byly i smluvní podmínky. Z tabulky umoření pak plyne, že žalovaný uhradil celkem částku 7 500 Kč. 4. Žalobkyně dále doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovaným ze dne 10. 8. 2020. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí zápůjčky zaměstnán s průměrným čistým měsíčním příjmem 43 743 Kč, což mělo být ověřeno pracovní smlouvou a dvěma výplatními páskami, a dalším příjmem ve výši 20 000 Kč; celkové příjmy žalovaného tak měly činit 63 743 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že bydlí v nájmu, je svobodný, bez vyživovacích povinností. Žalovaný také uvedl, že nemá zápůjčku u jiné společnosti, u právní předchůdkyně žalobkyně měl závazek, na který splácel 3 348 Kč měsíčně; odhadované měsíční výdaje žalovaného byly vyčísleny částkou 4 000 Kč. 5. Z výplatních pásek žalovaného vyplynulo, že v měsíci květnu 2020 činila jeho mzda 1 616,30 EUR a v měsíci červnu 2020 pak 1 713,30 EUR. 6. Pohledávku za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 na žalobkyni. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 30. 1. 2022, v němž byl současně vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení této výzvy. Dle podacího lístku byl tento dopis byl odeslán žalovanému dne 24. 2. 2022. 7. Předžalobní výzvou ze dne 6. 6. 2022 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 21. 6. 2022. Výzva byla odeslána dne 7. 6. 2022, což žalobkyně doložila podacím lístkem. 8. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce tak, jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“):„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“ 9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu zápůjčka byla poskytována v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 10. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 11. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěr