13 C 256/2022-35 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 38 200 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému částku ve výši 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem a poplatky v celkové výši 13 800 Kč ve 13 měsíčních splátkách po 2 600 Kč. Žalobkyně uvedla, že jednorázový administrativní poplatek ze uzavření smlouvy byl uhrazen při uzavření smlouvy. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, mezi které patřila rovněž výše příjmů a výdajů, přičemž právní předchůdkyni žalobkyně byly před uzavřením smlouvy předloženy dokumenty potřebné k ověření příjmů a výdajů. Žalovaný přitom svým podpisem stvrdil, že si je vědom povinnosti uvést o své osobě pravdivé, správné a úplné údaje. Právní předchůdkyně žalobkyně pak vyhodnotila žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru v poskytnuté výši, když mu po zaplacení nutných výdajů zbývala dostatečná finanční částka ke splácení případných dalších závazků. Žalovaný však na svůj dluh neuhradil ničeho a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 20 000 Kč na jistině úvěru, 5 600 Kč na smluvním úroku, 4 400 Kč na poplatku za správu úvěru a 3 800 Kč na poplatku za hotovostní výběr splátek. Část závodu společnosti [právnická osoba] zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů byla následně převedena na společnost [právnická osoba] a posléze byla pohledávka za žalovaným z titulu předmětné smlouvy postoupena žalobkyni. Žalobkyně po žalovaném dále požadovala zaplacení účelně vynaložených nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 473 Kč, smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení z dlužné jistiny za období od 1. 3. 2019 do 29. 11. 2021 vyčísleného na 5 363,84 Kč a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 23. 12. 2021 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] [anonymizováno] byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 25,85 % ročně, poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 800 Kč, poplatkem za správu úvěru ve výši 4 400 Kč a poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 3 800 Kč (celkem 34 600 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 13 měsíčních splátkách po 2 600 Kč. V článku [anonymizováno] smlouvy pak byla pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení s tím, že souhrn uplatněné smluvní pokuty nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a poskytnuté jistiny. Žalobkyně předložila i předpis splátek, v němž jsou uvedeny detaily průběhu splácení úvěru. 4. Žalobkyně dále doložila formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru podepsanou žalovaným. Žalovaný zde uvedl, že je podnikatel s měsíčním příjmem ve výši 33 116 Kč, k čemuž doložil faktury, a to fakturu [číslo] ze dne [datum] znějící na částku 45 751 Kč, fakturu [číslo] ze dne [datum] znějící na částku 42 882 Kč a konečně fakturu [číslo] ze dne [datum] na částku 10 717 Kč. Dále žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný, žije v nájmu, vyživovací povinnost nemá. Majetek žalovaného tvoří auto a standardní vybavení domácnosti. Jeho měsíční náklady spojené s bydlením měly činit 12 000 Kč, náklady na stravování 3 000 Kč měsíčně; celkem průměrné měsíční výdaje žalovaného tak činily 15 000 Kč. Výdaje byly doloženy nájemní smlouvou, z níž plyne, že nájem byl sjednán na dobu určitou od 1. 2. 2018 do 31. 1. 2019 a měsíční nájemné včetně záloh na energie činilo 12 000 Kč. Žalobkyně předložila také Credit scoring žalovaného, v němž žalovaný dosáhl 16 bodů, čili mu mohl být poskytnut úvěr do výše 25 000 Kč. 5. Z doloženého notářského zápisu soud zjistil, že dne [datum] byla mezi [právnická osoba] [anonymizováno] a společností [právnická osoba] uzavřena dohoda o koupi části závodu, na základě níž došlo k převodu části závodu tvořeného divizí spotřebitelských úvěrů na společnost [právnická osoba] a z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že ke dni [datum] byla část obchodního závodu [právnická osoba] [anonymizováno] převedena na společnost [právnická osoba] Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně přílohy k této smlouvě byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, a to za úplatu, jak je zřejmé z dohody o úplatě a z doloženého potvrzení o úplatě. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 11. 1. 2022, jímž byl zároveň vyzván k úhradě dlužné pohledávky vzniklé z titulu úvěrové smlouvy do 10 dnů od obdržení dopisu a jehož odeslání žalobkyně prokázala podacím lístkem ze dne 12. 1. 2022. Dále měl být žalovaný upozorněn na dlužnou pohledávku a vyzván k její úhradě dopisy ze dne 1. 2. 2022 a 2. 3. 2022. K úhradě dlužné částky byl žalovaný konečně prokazatelně vyzván předžalobní upomínkou ze dne 2. 5. 2022, jejíž odeslání dne 4. 5. 2022 žalobkyně prokázala podacím archem. Žalobkyně dále doložila výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky, z něhož plyne, že žalovanému poslala jeden obyčejný dopis ze dne 2. 3. 2022 a pracovník žalobkyně se pokoušel osobně zastihnout žalovaného na jeho kontaktní adrese ve dnech 2. 3. 2022 a 20. 1. 2022. 6. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 8. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 9. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na zákl