16 C 31/2022-48 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 176 245,45 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 17. 7. 2018, kterou s žalovaným uzavřela její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba] Žalovanému byl na základě uvedené smlouvy poskytnut úvěr ve výši 200 000 Kč, který se zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 11,9 % ročně. Žalovaný nesplácel stanovené splátky řádně a včas, předchůdkyně žalobkyně proto úvěr zesplatnila ke dni 21. 7. 2021. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně se proto nyní domáhá po žalovaném jistiny ve výši 173 126,45 Kč a poplatků ve výši 3 119 Kč Vedle toho požaduje zaplacení jednak kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 856,50 Kč za dobu od 13. 8. 2021 do 1. 10. 2021 a zákonného úroku z prodlení ve výši 3 124,73 Kč za dobu od 17. 7. 2021 do 1. 10. 2021 a jednak smluvního úroku ve výši 11,9 % ročně a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny 173 126,45 Kč, a to vždy od 2. 10. 2021 do zaplacení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Soud z listin předložených žalobkyní zjistil následující skutkový stav. Žalovaný dne 17. 7. 2018 požádal předchůdkyni žalobkyně [právnická osoba], o poskytnutí úvěru. V žádosti uvedl, že bydlí u rodičů a je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 19 318 Kč. Stran svých výdajů neuvedl ničeho. Z výpisů z účtu žalovaného za dobu od 1. 1. 2018 do 31. 5. 2018 bylo zjištěno, že mu byla vyplácena mzda v průměrné měsíční výši 19 318 Kč; z těchto výpisů jsou zřetelné také výdaje žalovaného, které v tomto období průměrně činily 19 426 Kč měsíčně. Průměrný konečný zůstatek na účtu žalovaného pak v tomto období činil 3 553 Kč. 4. Z posouzení úvěruschopnosti klienta bylo zjištěno, že žalovaný nebyl v aktivním insolvenčním řízení. Právní předchůdkyně žalobkyně stanovila výdaje žalovaného podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na 6 159 Kč měsíčně. Dále právní předchůdkyně žalobkyně lustrací žalovaného v registrech zjistila, že žalovaný má od 2. 5. 2018 hypoteční úvěr s úvěrovým limitem 658 000 Kč se splátkou 2 574 Kč měsíčně a dále od 9. 5. 2018 úvěr ze stavebního spoření s úvěrovým limitem 500 000 Kč se splátkou 3 387 Kč měsíčně. 5. Mezi předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] a žalovaným byla dne 17. 7. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku splatit do 21. 6. 2027 společně s úrokem ve výši 11,9 % ročně, a to 107 měsíčními splátkami ve výši 3 066 Kč. Dále se žalovaný zavázal zaplatit další ceny dle ceníku. Současně bylo sjednáno pojištění schopnosti splatit úvěr, za což se zavázal žalovaný hradit 214 Kč měsíčně. Dle bodu 8.1 písmena a) a bodu 8.2 písmena b) smlouvy, v případě prodlení žalovaného s úhradou splátky po dobu delší než 3 měsíce nebo prodlení s úhradou více než dvou splátek, mohla banka prohlásit úvěr za okamžitě splatný. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky České spořitelny pro soukromou klientelu a ceník pro soukromou klientelu, ze kterého soud ověřil výši účtovaných cen za služby související s úvěrem. 6. Z podkladů pre súdné konanie bylo zjištěno, že žalovanému byl poskytnut úvěr 200 000 Kč, přičemž žalovaný žalobkyni celkem uhradil částku 104 103,14 Kč. 7. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu jednak výzvou ze dne 19. 6. 2021 a jednak ze dne 21. 7. 2021, na základě které byl úvěr okamžitě zesplatněn ke dni 21. 7. 2021 z důvodu prodlení žalovaného. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na [právnická osoba] a.s. na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 9. 2021, o čemž byl žalovaný informován v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 10. 2021, odeslané téhož dne. Poté byla pohledávka za žalovaným postoupena na stávající žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 10. 2021, což bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 1. 11. 2021, odeslaným téhož dne. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky konečně předžalobní výzvou ze dne 1. 11. 2021, odeslanou 4. 11. 2021. 8. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 10. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 11. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků). 15. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby