16 C 39/2022-111 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byl žalovaný zavázán uhradit částku ve výši 205 204,43 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opírala o tvrzení, že dne 21. 9. 2017 uzavřela předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 250 000 Kč. Dluh se žalovaný zavázel splácet v souladu se smluvními podmínkami spolu s úrokem 11,80 % ročně. Protože však žalovaný nesplácel dluh řádně a včas, zesplatnila předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 23. 3. 2019. Následně byla na základě smlouvy ze dne 14. 5. 2020 pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně tak za žalovaným eviduje dluh – jistinu ve výši 204 904,43 Kč, poplatky a smluvní pokuty ve výši 300 Kč, úroky z úvěru ve výši 2 356,98 Kč kapitalizované ke dni 23. 3. 2019 a úroky z prodlení ve výši 412,40 Kč kapitalizované ke dni 23. 3. 2019. Dále se žalobkyně domáhala úroku z prodlení 9,75 % ročně z částky 205 204,43 Kč od 24. 3. 2019 do zaplacení a úroků 11,80 % ročně z částky 204 904,43 Kč od 24. 3. 2019 do zaplacení. Předchůdkyně žalobkyně posoudila schopnost žalovaného úvěr splatit, a to zejména jeho lustrací v interních a externích databázích dlužníků. Při výpočtu úvěruschopnosti porovnávala banka příjmy a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Soud z předložených důkazů zjistil následující skutečnosti. 4. Žalovaný dne 21. 9. 2017 požádal o úvěr, když v žádosti uvedl, že jeho příjem ze zaměstnání činí 19 083 Kč měsíčně, k čemuž doložil potvrzení o výši příjmu, a dále uvedl, že příjem domácnosti činí 80 000 Kč, bydlí ve vlastním bydlení, je svobodný, počet zdrojů příjmu je 1. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Konsolidace půjček ze dne 21. 9. 2017 bylo zjištěno, že banka [právnická osoba] se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 250 000 Kč. Žalovaný měl úvěr splácet v souladu se smluvními podmínkami i s úrokem 11,80 % ročně (RPSN 12,67 %) v pravidelných 72 anuitních měsíčních splátkách ve výši 5 294,59 Kč. V článku IV bod 4 jsou uvedeny poplatky. Nedílnou součástí smlouvy byly základní produktové podmínky spotřebitelského splátkového úvěru, všeobecné produktové podmínky. Dle bodu 31 a 32 Všeobecných obchodních podmínek byla v případě prodlení žalovaného předchůdkyně žalobkyně oprávněna učinit dluh splatným a ukončit smluvní vztah. Žalovanému byly poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru a vysvětlení některých pojmů. Ze sazebníku poplatků soud zjistil, jaké poplatky si předchůdkyně žalobkyně účtovala za poskytování souvisejících služeb. 5. Z výpisu z úvěrového účtu a platební historie bylo zjištěno, že žalovaný úvěr čerpal dne 21. 9. 2017 ve výši 250 000 Kč. Celkově žalovaný zaplatil částku 91 011,29 Kč. 6. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 21. 9. 2017 soud zjistil, že průměrný měsíční příjem žalovaného činí 19 083 Kč. 7. Z vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 7. 10. 2022 soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti kontrolovala údaje veškerých dostupných informací v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru, insolvenčním rejstříku, databázi MVČR aj. Při výpočtu bylo počítáno s částkou životního minima, částkou normativních nákladů a výši měsíčních splátek. Z přiložené tabulky soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně vycházel z údajů, že příjem žalovaného činí 19 082 000 Kč a celkový příjem domácnosti 80 000 Kč, má pracovní poměr na dobu neurčitou, je svobodný, žije ve vlastním domě, když podíl žalovaného na nákladech na bydlení činí 25 %. Dosavadní externí splátky činí 2 641 Kč a výsledná měsíční splátka při poskytnutí činí 4 861,59 Kč. Z přílohy ke zkoumání úvěrového zatížení soud zjistil, že měsíční splátky na úvěry žalovaného činily necelé 5 497,99 Kč. 8. Dopisem ze dne 23. 3. 2019 byl úvěr zesplatněn ke dni 22. 3. 2019. 9. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 14. 5. 2020, z oznámení o postoupení pohledávky, z dohody o úplatě ze dne 14. 5. 2020 a z potvrzení o úplatě ze dne 18. 5. 2020 soud zjistil, že pohledávka za poskytnutí peněžité částky byla postoupena na současnou žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 25. 5. 2020. Tím tedy došlo k postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „dále jen o.z.“ na současnou žalobkyni. Předžalobní upomínkou ze dne 6. 11. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu do 21. 11. 2020 a upomínka byla žalovanému odeslána dne 9. 11. 2020. 10. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali Smlouvu o úvěru, když na základě této skutečnosti byla žalovanému vyplacena částka 250 000 Kč. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. 11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 12. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 13. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti