16 C 9/2023-34 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovanou uzavřela dne 25. 10. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě této smlouvy poskytla žalované částku ve výši 20 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 20 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně souhrnný poplatek ve výši 17 800 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za poskytnutí úvěru za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 400 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 400 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 78 týdenních splátkách po 485 Kč. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Celkově pak žalovaná uhradila za dobu trvání smluvního vztahu 9 500 Kč a zůstala právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 20 000 Kč na jistině a 8 300 Kč na souhrnném poplatku. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 377,79 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 9 311,54 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 000 Kč od 21. 6. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 21,27 % ročně z částky 20 000 Kč od 21. 6. 2022 do zaplacení. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělila žalovaná, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Všechny doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právní předchůdkyni žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaná pak výslovně stvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila její schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovanou uzavřena předmětná smlouva. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne 25. 10. 2018 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované v hotovosti částku 20 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala společně s úrokem ve výši 3 400 Kč, administrativním poplatkem ve výši 4 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 400 Kč (celkem 37 800 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 78 týdenních splátkách po 485 Kč Součástí smlouvy o úvěru byly i smluvní podmínky. 4. Žalobkyně dále doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovanou. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí úvěru na mateřské či rodičovské dovolené s průměrným čistým měsíčním příjmem 6 900 Kč a dalším měsíčním příjem ve výši 4 600 Kč Celkem tak měsíční příjmy žalované měly činit 11 500 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalované uvedeno, že bydlí v nájmu, je vdaná, má 1 vyživovací povinnost. Žalovaná dále uvedla, že nemá jinou zápůjčku u právní předchůdkyně žalobkyně ani u jiné společnosti. Měsíční výdaje žalované na bydlení byly vyčísleny částkou 2 000 Kč a osobní výdaje pak částkou 4 500 Kč; celkem tak uváděné měsíční výdaje žalované činily 6 500 Kč. Příjmy a výdaje žalované měly být ověřeny bankovními výpisy. 5. Výše uvedenou pohledávku za žalovanou postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 na žalobkyni. O tomto postoupení byla žalovaná vyrozuměna dopisem ze dne 3. 2. 2022, který byl odeslán 4. 2. 2022, jak plyne z podacího archu. Současně byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do 10 dnů od obdržení dopisu. 6. Předžalobní výzvou ze dne 14. 4. 2022 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 29. 4. 2022. Výzva byla odeslána dne 19. 4. 2022, což žalobkyně doložila podacím lístkem. 7. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak tento typ smlouvy upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí zápůjčka byla poskytována v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 9. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 10. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací posk