20 C 10/2023-49 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 20 250 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 30 000 Kč a žalovaný se zavázal předmětnou částku spolu s náklady ve výši 17 500 Kč vrátit, a to v 25 měsíčních splátkách po 1 500 Kč. Dále uvedl, že žalovanému byla na účet převedena částka 27 500 Kč, když částka 2 500 Kč představovala poplatek za zprostředkování úvěru a byla zaslána na účet zprostředkovatele. Žalovaný nehradil řádně a včas, a proto žalobce úvěr zesplatnil, o čemž informoval žalovaného dopisem ze dne 24. 7. 2022. Žalobce zaslal žalovanému 3 upomínky, avšak ani na základě jedné žalovaný svůj závazek neuhradil, a proto se žalobce domáhá své tvrzené pohledávky soudní cestou, když požaduje částku 14 848 Kč (zesplatněná část jistiny ve výši 11 080 Kč a 3 768 Kč - dluh na jistině, úrok 21,05 % ročně z pohledávky 14 848 Kč od 25.7.2022 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 14 848 Kč od 25. 7. 2022 do zaplacení ve výši 15 % ročně, částku 1 332 Kč (úroky ke dni zesplatnění), částku 300 Kč (3x100 – za každou upomínku), částku 2 994 Kč (dluh na smluvní pokutě za opožděné splátky), částku 776 Kč (0,1% denně – smluvní pokuta ode dne zesplatnění) a náhradu nákladů řízení. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celou dobu řízení byl nečinný. Soud následně nařídil jednání, na kterém provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně a z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti. 3. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že smlouva obsahuje podpis žalovaného a zástupce žalobkyně. Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalobkyně poskytne žalovanému částku 30 000 Kč, když částka 2 500 Kč půjde přímo na účet zprostředkovateli a žalovaný vrátí žalobkyni částku 37 500 Kč v měsíčních splátkách po 1 500 Kč, tedy po dobu 25 měsíců. Peníze měly být zaslány na účet. Současně je ve smlouvě uvedeno, shodně jako v listině„ výdaje spotřebitele“, že měsíční příjem žalovaného činí 29 000 Kč, výdaje na bydlení 6 000 Kč a počet vyživovaných osob 2 (když se jedná o jiné osoby, než děti). Je svobodný. Ke smlouvě byly přiloženy úvěrové V listině„ závazky spotřebitele“ nebyly uvedeny žádné. Z výplatních pásek za listopad 2020 a říjen 2020 soud zjistil, že příjem žalovaného činil cca 30 000 Kč a 22 000 Kč a současně je zde uvedeno, že uplatňuje slevu na dítě. 4. Dále soud zjistil, že výše normativních nákladů na bydlení pro rok 2021 pro tři osoby v obci do 9 999 obyvatel činila 10 432 Kč (nájemní byty), životní minimum v roce 2021 pro první dospělou osobu v domácnosti 3 550 Kč, pro každou další 3 200 Kč a existenční minimum v roce 2021 činilo 2 490 Kč. 5. Dále soud zjistil, že žalovaný není veden v insolvenčním rejstříku. 6. Z posouzení úvěruschopnosti zákazníka soud zjistil, že žalovaný měl předložit 2x výplatní pásku, výpis z běžného účtu, bylo uvedeno, že jeho příjem je 29 000 Kč, výdaje na bydlení 6 000 Kč a dále jsou zde uvedeny údaje normativní náklady na bydlení 5 476 Kč, životní minimum včetně vyživovaných dětí 7 940 Kč a nezabavitelná částka vč. vyživovaných osob 9 606 Kč. 7. Z bonity smlouvy soud zjistil, že již v srpnu 2021 žalovaný splátku řádně neuhradil, následně uhradil o 100 Kč méně, v listopadu splátku opětovně uhradil a následující období ji uhradil ve snížené výši nebo vůbec, když výjimkou je platba v květnu 2022, kdy byla uhrazena částka 1 600 Kč. Za celé období žalovaný uhradil 20 400 Kč. 8. Z potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že dne 1. 2. 2021 byla žalovanému na účet odeslána částka 27 500 Kč a další platba ve stejný den na jiný účet ve výši 2 500 Kč. 9. Z výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Brně, oddíl [anonymizováno], vložka [číslo] a z Výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu soud zjistil, že žalobkyně je oprávněna poskytovat spotřebitelské úvěry. 10. Dne 26 5. 2022 byla žalovanému odeslána upomínka na dlužnou částku ve výši 2 100 Kč a dne 2. 7.2022 na dlužnou částku ve výši 3 600 Kč. Před podáním žaloby zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu ze dne 24. 7. 2022, která byla téhož dne odeslána na jeho adresu. 11. Pokud soud nehodnotí provedené důkazy statistika rodinných účtů bez vyživovaných dětí pro rok 2016 a výdaje na konečnou spotřebu domácnosti podle účelu 2016 -2019 činí tak proto, že tyto údaje se týkají období předcházejícího poskytnutí úvěru a jsou tedy pro věc irelevantní. 12. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2390 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaný na základě smlouvy čerpal částku ve výši 27 500 Kč, když dalších 2 500 Kč bylo uhrazeno na účet zprostředkovatele a dle smlouvy měl žalovaný žalobce vrátit 37 500 Kč v pravidelných měsíčních platbách po 1 500 Kč. 13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen„ ZoSÚ“, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 14. V rámci výše popsaných smluvních vztazích žalovaný vystupoval jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. 15. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 16. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Úst