20 C 17/2023-76 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 835 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 26. 4. 2022, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 19 000 Kč, přitom žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr včetně úroku ve výši 66,83 % ročně uhradit v 48 měsíčních splátkách ve výši 1 143 Kč. Žalovaný za celou dobu uhradil pouze 1 500 Kč, a proto žalobkyně předmětný úvěr zesplatnila. Po zesplatnění představuje dlužná částka žalovaného pohledávku ve výši 23 101 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 101 Kč od 6. 9. 2022 do zaplacení (23 101 Kč odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 18 915,25 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 2 788,35 Kč, smluvní pokutě dle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč), dále pohledávku ve výši 2 734,2 Kč (smluvní pokuta) a úrok ve výši 66,83 % ročně z částky 18 915,25 Kč od 6. 9. 2022 do 29. 9. 2022 ve výši 809,76 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 18 915,25 Kč od 30. 9. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 6. 9. 2022 dosáhne částky 65 836 Kč. Žalobkyně rovněž uvedla, že zkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr, a to z dokladů, které jí předložil žalovaný a lustrací žalovaného v systémech SOLUS, NRKI a ISIR. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci nařídil jednání, na kterém provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením předložila žalobkyně, a zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně se žalovaným prostřednictvím komunikace na dálku podepsala smlouvu o úvěru [číslo] ze dne 26. 4. 2022 včetně dodatku č. 1 ze dne 26. 4. 2022, když žalovanému zaslala oznámení o schválení úvěru ze dne 27. 4. 2022 včetně splátkového kalendáře. Oznámení bylo uloženo na poště pro žalovaného dne 28. 4. 2022. Dokumenty byly podepsány žalovaným tak, že žalovaný po zobrazení dokumentů, které mu byly zaslány na e-mailovou adresu, zaslal na telefonní číslo žalobkyně SMS zprávu s kódem, který byl uveden jako variabilní symbol platby 1 Kč, kterou žalobkyně po schválení úvěru zaslala na bankovní účet žalovaného (elektronický podpis na dálku). Před podpisem smlouvy měl žalovaný k dispozici předsmluvní formulář. Částka ve výši 19 000 Kč byla žalovanému poukázána na účet dne 26. 4. 2022. Žalobkyně upozornila žalovaného dopisy ze dne 1. 8. 2022 a ze dne 1. 9. 2022, že může dojít k zesplatnění celého úvěru a následně tento úvěr zesplatnila, o čemž byl žalovaný informován oznámením o zesplatnění a výzvou k okamžitému zaplacení ze dne 4. 9. 2022. 4. Z výpisu z nebankovních registru klientských informací NRKI soud zjistil, že skóre CBS žalovaného činilo 202, to znamená kategorie I., nízké skóre, vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán. Z výpisu záznamů z registru SOLUS soud zjistil, že žalovaný záznam neměl. Před podpisem na dálku žalovaný žalobkyni zaslal kopii občanského průkazu. Před podpisem smlouvy žalovaný vyplnil formulář, ve kterém uvedl, že je zaměstnaný, má pravidelný příjem 19 489 Kč měsíčně, za bydlení (nájemné, inkaso) hradí 2 603 Kč měsíčně, žalobkyně současně uvedla, že životní minimum v té době bylo 3 860 Kč měsíčně. Dále žalovaný uvedl, že je svobodný a žije ve vlastním bytě/domě. 5. Z karty klienta ke smlouvě [číslo] ([číslo]) soud zjistil, že na poskytnutou částku 19 000 Kč žalovaný uhradil dne 15. 6. 2022 částku 1 143 Kč a dne 15. 6. 2022 částku 357 Kč, tj. celkem 1 500 Kč. Z prohlášení klienta soud zjistil, že žalovaný prostřednictvím komunikace na dálku podepsal základní informace o úvěru a další prohlášení, mimo jiné, že uvedl pravdivě informace. 6. Z výpisu transakcí z účtu žalovaného vedeného u [právnická osoba] soud zjistil, že dne 16. 12. 2021 přišla na účet žalovaného mzda od [právnická osoba] ve výši 23 558 Kč, dne 25. 1. 2022 přišla na účet žalovaného mzda od [právnická osoba] ve výši 17 036 Kč, dne 25. 2. 2022 ve výši 22 585 Kč a dne 25. 3. 2022 částka ve výši 18 846 Kč. 7. Z předžalobní výzvy ze dne 21. 12. 2022, která byla stejného data odeslána, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky 23 101 Kč, smluvní pokuty a úroku z prodlení, a to do 15 dnů od data odeslání. 8. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný podepsali 26. 4. 2022 smlouvu o úvěru [číslo] ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dle kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na základě smlouvy žalobkyně zaslala bezhotovostním převodem dne 26. 4. 2022 žalovanému peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč. 9. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr, a to ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), podle kterého„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. 10. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ, účinného do 28. 5. 2022, vyplývá, že„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z., který stanovuje, že„ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Jedná se o absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Soud dále poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v