20 C 337/2022-46 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 14 270,58 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 31. 7. 2020, uzavřené mezi žalovaným a předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 31. 7. 2020 částku 6 900 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 370,58 Kč do 29. 8. 2020 Tyto částky žalovaný nezaplatil. Vedle toho se žalobkyně domáhá zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 14 270,58 Kč od 30. 8. 2020 do zaplacení, když dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Předchůdkyně žalobkyně rovněž posoudila schopnost žalovaného úvěr splatit, když před uzavřením smlouvy byla provedena lustrace žalovaného ve veřejně dostupných databázích dlužníků. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci nařídil jednání. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] byla dne 30. 7. 2020 podepsána smlouva o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno], na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 6 900 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 370,58 Kč do 29. 8. 2020 (29 dnů od poskytnutí). Smlouva byla podepsána za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s úvěrovou smlouvou tak, že se žalovaný nejdříve zaregistroval na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně [webová adresa], kam zadal své osobní údaje (jméno a příjmení, rodné číslo, číslo občanského průkazu, číslo bankovního účtu, e-mailovou adresu, číslo mobilního telefonu, zaměstnání, výši příjmu) a následně vygenerované heslo. Zároveň potvrdil, že se řádně seznámil s podmínkami smlouvy o úvěru a souhlasí s nimi, což odklikl a uvedl kód zaslaný předchůdkyní na jeho mobilní telefon. Úvěr mu poté byl poskytnut dne 31. 7. 2020 na jeho bankovní účet (historie transakcí, odpověď na žádost o součinnost ze dne 4. 5. 2023). Žalovanému byl poskytnut i formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Žalovaný poskytl souhlas se zpracováním osobních údajů a„ čestné prohlášení klienta,“ ve kterém odsouhlasil, že podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru či následných jednotlivých a dílčích smluv o spotřebitelském úvěru a požadovaného finančního plnění odpovídají jeho potřebám a finanční situaci. 4. Žalovaný dluh z úvěru nesplatil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 20. 1. 2022, odeslaným téhož dne. Tímto přípisem byl žalovaný rovněž v rámci předžalobní výzvy vyzván k úhradě dluhu do 3 dnů od obdržení přípisu. 5. Soud vzal z provedených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla podepsána elektronickým podpisem prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouva o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 6 900 Kč. Předchůdkyně žalobkyně měla povinnost posoudit před sjednáním smlouvy úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), který jednal jako spotřebitel, když„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Soud vzal za prokázané, že příjmy ani výdaje žalovaného nebyly před podpisem úvěrové smlouvy ověřeny žádnými doklady. Žalobkyně žádné relevantní dokumenty soudu nepředložila. Rovněž nebylo žalobkyní doloženo, že by předchůdkyně žalobkyně nahlížela do známých databází dlužníků. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalovaného a tedy to, zda je schopen úvěr splatit. Předchůdkyně žalobkyně nejednala v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) ZSÚ, který stanoví, že„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 (poskytování úvěru) uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1“, když žádné dokumenty žalobkyně nedoložila a tím neprokázala, že její předchůdkyně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná, když podle § 87 odst. 1 ZSÚ,„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C- 76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance) konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. S ohledem na to, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nesplnila svou povinnost doložit, že (s kladným výsledkem) zkoumala úvěruschopnost žalovaného, i když mu poskytla předmětný úvěr, soud konstatuje, že předložená smlouva o úvěru je absolutně neplatná a soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků, neboť smlouva je v rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z., který stanoví, že„ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ 6. Na základě shora předložených listinných důkazů má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 6 900 Kč, tuto částku žalovaný žalobkyni nevrátil. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 o. z. Žalovaný žalobkyni, na kterou byla pohledávka postoupena, dluží jistinu 6 900 Kč ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ. Žalobkyni vzniklo i právo na úhradu úroku z prodlení v souladu s § 1970 o. z. Pokud jde o úroky z prodlení, nároky vzniklé z titulu neuhrazené jistiny jsou v dané věci splatné dnem, který následujícím po doručení žaloby, ta byla žalovanému doručena dne 24. 1. 2023, když doručení dřívějších výzev nebylo prokázáno. Soud proto žalobkyni přiznal právo na požadovaný zákonný úrok z prodlení z částky 6 900 Kč od 25. 1. 2023 do zaplacení. Ve zbytku požadovaného nároku soud žalobu zamítl (výrok II. rozsudku) 7. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěch účastníků ve věci byl téměř totožný, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.