22 C 163/2023-51 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 39 090 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit takto poskytnutou jistinu a k tomu ještě poplatek v souhrnné výši 23 142 Kč, představovaný kapitalizovaným úrokem ve výši 16 118 Kč (kdy úroková sazba činí 22,68 % ročně), poplatkem za zpracování půjčky ve výši 1 500 Kč a poplatkem za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 5 524 Kč. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích (zaznamenaných do jeho zákaznické karty), z výplatních pásek a také z výsledků lustrací provedených v příslušných registrech (SOLUS, CEE, ISIR, NRKI, BRKI). Žalovaný své povinnosti ze smlouvy nedostál a právní předchůdkyni žalobkyně čerpané finanční prostředky nesplatil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Zažalovaná částka 39 090 Kč tak v sobě zahrnuje dlužnou jistinu ve výši 17 927,58 Kč a dlužnou část poplatku ve výši 21 162,42 Kč. Kromě toho žalobkyně nárokuje i kapitalizovaný úrok ve výši 1 423,09 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 276,76 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 927,58 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 22,68 % ročně z částky 17 927,58 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne [datum] byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč s tím, že žalovaný v 88 měsíčních splátkách po 554 Kč (poslední splátka 484 Kč) žalobkyni vrátí celkem 43 142 Kč, která je kromě jistiny tvořena též kapitalizovaným úrokem ve výši 16 118 Kč (kdy úroková sazba činí 22,68 % ročně), poplatkem za zpracování půjčky ve výši 1 500 Kč a poplatkem za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 5 524 Kč Součástí smlouvy byly též„ Standardní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru“. V žádosti o spotřebitelský úvěr se uvádí, že žalovaný měl být zaměstnán jako dělník ve [právnická osoba] s. r. o. s čistou měsíční mzdou ve výši 12 348 Kč, svobodný bez vyživovací povinnosti vůči jiné osobě a žijící s rodiči. Své měsíční výdaje vyčíslil na 3 000 Kč. Podle tabulky umoření uhradil žalovaný jedinou splátku ve výši 2 500 Kč. 4. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 30. 1. 2022, podaným k poštovní přepravě 24. 2. 2022, jehož součástí byla též výzva k úhradě dluhu do 10 dnů od doručení tohoto dopisu. K úhradě dluhu byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 6. 6. 2022, podanou k poštovní přepravě následujícího dne, v níž mu byla stanovena dodatečná lhůta k úhradě dluhu do 21. 6. 2022. 5. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 7. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 8. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích, z předložených výplatních pásek a také z lustrací provedených v příslušných registrech, avšak příslušnou dokumentaci nedoložila. Soud tak nezbývá než uzavřít, že žalobkyně ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. 9. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011). 10. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. [příjmení] část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 2