22 C 216/2023 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 116 836,86 Kč s příslušenstvím s tím, že s žalovaným uzavřela dne 28. 8. 2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 180 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 12,90 % ročně; kromě dohodnutého úroku byl žalovaný zavázán platit i poplatky dle platného ceníku žalobkyně. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že kontrolovala dostupné informace v bankovním i nebankovním registru klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra. Jinak žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, konkrétně z příjmu uvedeného v žádosti o úvěr ve výši 26 211 Kč, který žalobkyně ověřila výpisem účtu žalovaného. Stran výdajů žalovaného vycházela žalobkyně z interního ekonomického modelu, který pracuje se statistickými daty, normativními náklady na bydlení a s aktuálními údaji o životních nákladech. Žalobkyně takto stanovila výdaje žalovaného na částku 9 218 Kč; žalovaný v žádosti uvedl své výdaje ve výši 0 Kč. Dále žalovaný uvedl, že nemá jiné úvěrové závazky. Žalobkyně zjistila, že žalovaný měl dosavadní měsíční úvěrové zatížení v souhrnné výši 10 901 Kč; po konsolidaci některých závazků nové měsíční úvěrové zatížení činilo 9 163 Kč. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplatil a zůstal žalobkyni dlužen na jistině úvěru částku 114 591,86 Kč. Žalovaný celkem uhradil částku 168 569,59 Kč. Kromě dlužné jistiny žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení poplatků ve výši 2 245 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 8 714,20 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 8 812,71 Kč, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 114 591,86 Kč od 18. 10. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 114 591,86 Kč od 18. 10. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 28. 8. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 180 000 Kč. Žalovanému byl zřízen úvěrový účet číslo [bankovní účet]. Poskytnutou jistinu se žalovaný zavázal žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 12,90 % ročně v pravidelných splátkách, nejpozději do 15. 9. 2025, kdy výše měsíčních splátek činila 3 057 Kč a byly splatné vždy k 15. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 16. 10. 2017. Pro případ prodlení se splacením splátky po dobu delší než tři měsíce nebo prodlení se splacením více než dvou splátek, byla ve smlouvě sjednána možnost žalobkyně prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky a Ceník. Čerpání úvěru v plné výši doložila žalobkyně výpisem z úvěrového účtu žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný celkem uhradil částku 168 569,59 Kč, jak vyplynulo z dokumentu„ Podklady pre súdne konanie“. 4. Dopisem ze dne 26. 2. 2022 bylo žalovanému sděleno, že byl celý úvěr zesplatněn ke dni 26. 2. 2022; dle podacího archu byl dopis odeslán dne 1. 3. 2022. K úhradě dlužné částky ve lhůtě 5 dnů od odeslání výzvy byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 18. 10. 2022, která byla odeslána téhož dne, jak je patrné z podacího archu. 5. Z výpisů z účtu žalovaného vedeného u žalobkyně soud zjistil, že příjem žalovaného v červenci 2017 činil 28 751 Kč, v červnu 2017 činil 24 062 Kč (mzda) a 18 300 Kč (nemocenské dávky), v květnu 2017 činil 17 810 Kč (mzda) a 4 270 Kč (nemocenské dávky), v dubnu 2017 činil 21 561 Kč, v březnu 2017 činil 27 460 Kč, v únoru 2017 činil 27 482 Kč, v lednu 2017 činil 27 044 Kč. Z těchto výpisů bylo dále zjištěno, že žalovaný v období od srpna 2016 do srpna 2017 byl s peněžními prostředky na svém běžném účtu s výjimkou měsíce září 2016 a dubna 2017 vždy ke konci měsíce v mínusu, když měl sjednán u žalobkyně kontokorent ve výši 10 000 Kč, od listopadu 2016 ve výši 28 000 Kč, od srpna 2017 potom opět ve výši 10 000 Kč. V posledních třech měsících předcházejících uzavření předmětné úvěrové smlouvy (červenec, červen, květen 2017) se jeho zůstatek na účtu ke konci měsíce pohyboval v částkách - 16 815,99 Kč, - 27 530,45 Kč a - 25 386,89 Kč. Žalovaný z účtu hradil inkaso ve výši cca 8 000 Kč měsíčně, přičemž v červenci 2017 nebyla platba na inkaso provedena z části, v červnu 2017 zcela, a to z nedostatku peněžních prostředků na účtu. Dále je zřejmé, že žalovaný z účtu zasílal splátky i na jiné úvěry (kontokorent, kartový úvěr, jiný úvěr, když pravidelně na tyto splátky každý měsíc odcházelo 10 401 Kč, ostatní částky byly nepravidelné). Žalovaný rovněž z účtu často vybíral finanční hotovost, když v srpnu 2017 vybral celkem 37 800 Kč, v červenci 2017 celkem 14 500 Kč, v červnu 2017 celkem 13 700 Kč, v květnu 2017 celkem 19 000 Kč a zároveň svůj účet aktivně využíval k platbám u obchodníků (celkové výdaje představující pouze výběry z bankomatu a platby u obchodníků, tj. bez plateb inkasa a pravidelných splátek činili v srpnu 2017 částku 48 846,74 Kč, v červenci 2017 částku 16 692,84, v červnu 2017 pak částku 14 733,10 Kč a v květnu 2017 částku 33 047,30 Kč). Žalovaný před uzavřením úvěrové smlouvy uvedl, že je ženatý a bydlí ve vlastním domě/bytě se zástavou, je zaměstnán s průměrným měsíčním příjmem 30 000 Kč, neuvedl zde žádné výdaje, žádné jiné splátky. Zároveň svým podpisem stvrdil pravdivost a úplnost uvedených údajů. Z listiny nazvané„ Posouzení úvěruschopnosti klienta“ je patrné, že žalovaný v době podání žádosti o poskytnutí úvěru měl sjednán hypoteční úvěr s měsíční splátkou 5 856 Kč, revolvingový úvěr s limitem 5 000 Kč s orientační splátkou 250 Kč, hotovostní úvěr se splátkou 2 477 Kč, kreditní kartu splátkovou s limitem 5 000 Kč a s orientační splátkou 250 Kč a spotřební úvěr se splátkou 2 068 Kč, kdy celkem žalovaný měsíčně splácel 10 901 Kč. 6. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 8. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 9. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na zákl