22 C 247/2023-64 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 222 653 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne 18. 5. 2020 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované finanční prostředky ve výši 221 963 Kč na nákup automobilu. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v 84 měsíčních splátkách po 4 026 Kč s tím, že byla sjednána úroková sazba ve výši 12,9 %, a kromě dohodnutého úroku byla žalovaná zavázána platit i poplatek za sjednání úvěru ve výši 3 % z jistiny. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že žalovaná ve smlouvě stvrdila svým podpisem výši svých měsíčních příjmů, měsíčních nákladů na bydlení, jiných závazků, uvedla rodinný stav a počet vyživovaných osob. Informace poskytnuté žalovanou byly ze strany žalobkyně, resp. obchodníka prověřeny telefonicky, prostřednictvím výpisu z účtu a vlastního statistického modelu s přihlédnutím k údajům o životním a existenčním minimu a k datům ČSÚ o průměrných výdajích obyvatelstva (včetně průměrného nájemného). Výdaje na jiné splátky úvěrů byly ověřeny dle CRIF a dále žalobkyně nahlédla do databáze SOLUS a insolvenčního rejstříku. Zjištěné informace byly vyhodnoceny s tím výsledkem, že žalovaná je schopna spotřebitelský úvěr řádně splácet. Žalovaná však úvěr řádně a včas nesplácela, když celkem dosud uhradila 25 256 Kč a zůstala žalobkyni dlužna na jistině úvěru částku 211 856 Kč. Kromě dlužné jistiny žalobkyně po žalované požadovala zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 8 197 Kč, nákladů pro případ ukončení smlouvy ve výši 1 500 Kč, nákladů za upomínky ve výši 1 100 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 211 856 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 18. 5. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [anonymizováno] [číslo] kdy za žalobkyni tuto smlouvu uzavřela společnost [právnická osoba], na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 221 963 Kč na koupi vozidla Volkswagen Passat, jehož kupní cena činila 215 498 Kč. Úvěr měl být poskytnut převodem peněžních prostředků na účet obchodníka [právnická osoba], s nímž žalovaná uzavřela kupní smlouvu na uvedené vozidlo a jehož cena měla být financována prostřednictvím spotřebitelského úvěru. Poskytnutou jistinu se žalovaná zavázala žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 12,90 % ročně a s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 3 % z výše financované částky úvěru, v pravidelných měsíčních splátkách, kdy výše měsíčních splátek činila 4 026 Kč a byly splatné vždy ve stejný den jako den uzavření smlouvy v každém následujícím měsíci. Celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit činila 338 184 Kč. Úvěr měl být poskytnut okamžikem převodu peněžních prostředků z účtu žalované u žalobkyně ve prospěch účtu obchodníka. Pro případ prodlení s úhradou více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, byla ve smlouvě sjednána možnost žalobkyně odstoupit od smlouvy. Odstoupením smlouva zaniká a celý do té doby nesplacený úvěr včetně veškerých dalších peněžitých závazků se stává okamžitě splatným. Nedílnou součástí smlouvy byl Sazebník pro smlouvy o spotřebitelském úvěru. V sazebníku byla stanovena náhrada účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením žalované v částce 500 Kč za 1. písemnou upomínku, 600 Kč za 2. upomínku a 1 500 Kč v případě ukončení smlouvy ze strany žalobkyně z důvodu prodlení žalované trvajícího alespoň 3 měsíce. Žalobkyně soudu předložila i Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru [anonymizováno] a dále Protokol o převzetí vozidla – smlouva o úvěru [číslo] z něhož bylo zjištěno, že žalovaná vozidlo, k jehož financování úvěr sloužil, převzala dne 18. 5. 2020. Z doloženého přehledu transakcí je zřejmé, že částka 215 498,06 Kč byla proplacena dne 16. 7. 2020 z účtu [číslo] [bankovní účet] na účet číslo [bankovní účet], u něhož je jako název protiúčtu uvedeno [anonymizována dvě slova]; skutečnost, že příjemcem této finanční částky (majitelem účtu) byl obchodník [právnická osoba] je patrná rovněž z potvrzení vytištěného z internetové stránky [webová adresa]. 4. Žalovaná celkem žalobkyni uhradila 25 256 Kč, jak vyplynulo z předložené tabulky. 5. Dopisem ze dne 1. 6. 2021 žalobkyně žalované oznámila, že odstupuje od smlouvy a vyzvala žalovanou k okamžitému zaplacení dlužné částky ve výši 222 653 Kč; dle podacího archu byl dopis odeslán dne 3. 6. 2021. K okamžité úhradě dlužné částky byla pak žalovaná vyzvána i dopisem ze dne 1. 9. 2021, který byl odeslán dne 3. 9. 2021, jak je patrné z podacího archu. 6. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti – poskytovatel úvěru [právnická osoba] soud zjistil, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy provedla lustraci žalované v registru SOLUS, v insolvenčním rejstříku, registru CRIF. Příjem žalované ze zaměstnání měl činit 18 910 Kč měsíčně, výdaje na bydlení 5 780 Kč měsíčně a splátky úvěrů 4 278 Kč měsíčně, přičemž příjmy a výdaje měly být ověřeny z příslušných databází a registrů. Žalobkyně tak dospěla k rozdílu příjmů a výdajů žalované 8 852 Kč a vyhodnotila žalovanou jako schopnou splácet úvěr s výší měsíční splátky 4 026 Kč. 7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 9. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 10. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti s