4 C 346/2022-67 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 820 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] ze 26. 3. 2020, na jejímž základě se žalovaný zavázal splácet poskytnutý revolvingový úvěr celkem ve výši 20 000 Kč pravidelnými měsíčními splátkami. K prověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že bonita žalovaného byla prověřována na základě informací získaných od žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil sjednané splátky úvěru řádně a včas, odstoupila žalobkyně od smlouvy o úvěru dne 1. 4. 2021 a ke dni podání žaloby pak vznikl žalobkyni nárok na zaplacení jistiny úvěru 12 820 Kč. Žalovaný dosud na pohledávku žalobkyně uhradil celkem částku 7 180 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 26. 3. 2020, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a potvrzení o provedené platbě na účet žalovaného č. [bankovní účet], vedený u [právnická osoba], ve výši 20 000 Kč soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 20 000 Kč. Poskytnutý revolvingový úvěr včetně nákladů se žalovaný zavázal splatit měsíčními splátkami sjednanými v minimální výši 740 Kč. Dále byla sjednána roční úroková sazba ve výši 34,33 % a přistoupení žalovaného k pojištění schopnosti splácet úvěr s měsíční splátkou pojistného ve výši dle všeobecných pojistných podmínek. V sazebníku pro smlouvy o spotřebitelském úvěru pyl sjednán poplatek za poukázání peněžních prostředků klientovi 49 Kč a smluvní pokuta za porušení povinnosti řádně splácet úvěr ve výši 0,1 %. Dle čl. 4 písm. O) obchodních podmínek, které tvoří nedílnou součást úvěrové smlouvy, bylo sjednáno právo žalobkyně od smlouvy odstoupit a prohlásit úvěr za splatný, a to v případě prodlení žalovaného se splácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobude delší než tři měsíce. Žalovaný čerpal úvěr dle výpisu dne 27. 3. 2020 celkem ve výši 20 000 Kč a za dobu od dubna 2020 do října 2020 uhradil dle výpisu celkem částku 6 180 Kč, přičemž poslední splátka byla uhrazena dne 2. 10. 2020 (obraty na účtu, historie účtu). Podáním ze dne 1. 4. 2021, odeslaným dle podacího archu žalovanému dne 7. 4. 2021, žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splacením rozhodla o odstoupení od smlouvy o úvěru a zároveň vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky. Po odstoupení od smlouvy uhradil žalovaný na pohledávku žalobkyně dne 5. 5. 2021 částku 1 000 Kč (historie účtu). 4. Z výpisu z účtu žalovaného č. [bankovní účet] vedeného u [právnická osoba] za dobu od 1. 2. 2020 do 29. 2. 2020 soud zjistil konečný zůstatek na účtu ve výši 1,55 Kč. 5. Předžalobní upomínka ze dne 1. 7. 2021 byla žalovanému zaslána dle podacího lístku dne 7. 7. 2021. 6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 10. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. 11. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitel, žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr. 12. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dne 27. 3. 2020 byla mezi žalobkyní a žalovaným platně sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému částku 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit ve stanovené lhůtě. Tuto svou smluvní povinnost žalovaný řádně a včas nesplnil, když dosud uhradil na pohledávku žalobkyně celkem částku 7 180 Kč 13. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Z listin předložených žalobkyní nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalovaného z jím předložených listin. 14. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to