4 C 54/2023-29 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným prostřednictvím sítě internet na webové stránce [webová adresa] dne 15. 10. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal a zavázal se poskytnuté peněžní prostředky splatit spolu s příslušenstvím do 14. 11. 2021. Tuto svoji povinnost si však neplnil a dosud na pohledávku žalobkyně neuhradil žádnou částku. Dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 20 000 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 000 Kč za dobu od 15. 11. 2021 do zaplacení. Před uzavřením smlouvy o úvěru prověřila právní předchůdkyně žalobkyně z důvodu posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr veřejně dostupné databáze CEE, CRKI, EUCB a insolvenční rejstřík. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen "o. s. ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 15. 10. 2021, ve znění smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 22. 10. 2021, výpisu z účtu žalobkyně vedeného u [právnická osoba] [bankovní účet] ze dne 15. 10. 2021 a 22. 10. 2021 a vyjádření [právnická osoba] ze dne 7. 3. 2023 soud zjistil, že mezi společností [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne 15. 10. 2021 smlouva o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému zaslány na jeho účet dne 15. 10. 2021 finanční prostředky ve výši 8 000 Kč a dne 22. 10. 2021 ve výši 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu ve lhůtě 14. 11. 2021 s možností prodloužení splatnosti úvěru až na 360 dnů. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky. Pro případ porušení povinnosti splatit úvěr byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné části jistiny. Důkazy k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně nebyly žalobkyní soudu předloženy. 4. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 3. 2021 soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18. 5. 2022 bylo žalovanému zasláno dle podacího lístku dne 18. 5. 2022. Předžalobní výzva ze dne 18. 5. 2022 s výzvou k plnění ve lhůtě tří dnů byla žalovanému zaslána dle podacího lístku dne 18. 5. 2022. 5. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 10. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. 11. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitel, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr. 12. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dne 15. 9. 2021 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným platně sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 16 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit ve lhůtě 30 dnů. Tuto svou smluvní povinnost žalovaný řádně a včas nesplnil, když dosud neuhradil na pohledávku žalobkyně ničeho. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 o. z. 13. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Žalobkyně nenavrhla a ani nepředložila žádné důkazy k prokázání svých tvrzení týkajících se skutečného ověření výše příjmů a výdajů žalovaného před uzavřením smlouvy. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalovaného z jím předložených listin. 14. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepouž