6 C 120/2023-41 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 062,75 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uzavřela s žalovaným prostřednictvím sítě internet na webové stránce [webová adresa] dne 12. 12. 2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný poskytnuté finanční prostředky čerpal a zavázal se je splatit spolu s poplatkem ve výši 2 562,75 Kč. Tuto svoji povinnost si však nesplnil a dosud na pohledávku žalobkyně neuhradil žádnou částku. Dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 15 000 Kč, úroku a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 562,75 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 15 000 Kč od 4. 2. 2020 do 17. 6. 2021 a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 000 Kč od 4. 2. 2020 do zaplacení. Před uzavřením smlouvy o úvěru prověřila žalobkyně schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský na základě dokladů předložených žalovaným a lustrací osoby žalovaného v registrech EUCB, NRKI/BRKI, ISIR, CEE a Black list. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen "o. s. ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 12. 12. 2019 a potvrzení o platbě ze dne 12. 12. 2019 soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne 12. 12. 2019 smlouva o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému zaslány na účet č. [bankovní účet], vedený dle potvrzení ze dne 23. 5. 2023 u společnosti [právnická osoba], finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 562,75 Kč ve lhůtě 9. 1. 2020, s možností prodloužení splatnosti na základě žádosti klienta. Úroková sazba byla sjednána ve výši 36 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky žalobkyně. Pro případ porušení povinnosti splatit úvěr byla dále ve smlouvě o úvěru sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné části jistiny. Ze sazebníku poplatků na straně 7 úvěrových podmínek soud zjistil výši poplatku za poskytnutí úvěru 2 148,50 Kč a poplatků za prodloužení splatnosti úvěru o 7 dnů ve výši 1 494,50 Kč, o 14 dnů ve výši 2 478,71, o 21 dnů ve výši 3 714,91 Kč a o 28 dnů ve výši 4 240,13 Kč. 4. Z výplatních pásek žalovaného soud zjistil výši čistého měsíčního příjmu žalovaného z pracovního poměru z doby půl roku před uzavřením úvěrové smlouvy v měsíci únoru 2019 ve výši 13 624 Kč a dubnu 2019 ve výši 17 129 Kč. V kopii profilu klienta, upraveného dle záznamu naposledy dne 11. 8. 2022, byla u ostatních výdajů žalovaného (telefon, jízdenky apod.) uvedena částka 12 000 Kč. 5. Předžalobní výzva ze dne 18. 8. 2022 s výzvou k plnění byla žalovanému zaslána prostřednictvím elektronické komunikace na adresu [email]. 6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Podle § 2395 o. z. se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle ustanovení § 2399 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 11. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. 12. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitel, žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr. 13. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dne 12. 12. 2019 byla mezi žalobkyní a žalovaným platně sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit ve stanovené lhůtě. Tuto svou smluvní povinnost žalovaný řádně a včas nesplnil, když dosud neuhradil na pohledávku žalobkyně ničeho. 14. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Z listin předložených žalobkyní nelze učinit závěr, že by žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením především skutečné výše výdajů žalovaného spojených s bydlením ze spotřebitelem předložených listin. 15. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem e