13 C 163/2022-62 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 66 620 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovanou uzavřela dne 13. 6. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalované částku ve výši 43 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se současně zavázala kromě jistiny ve výši 43 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok ve výši 7 310 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 8 600 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 24 510 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 80 týdenních splátkách po 1 043 Kč. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Celkově žalovaná uhradila za dobu trvání smluvního vztahu 17 300 Kč a zůstala právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 43 000 Kč na jistině, 4 124,08 na poplatku za administrativní činnost a 19 495,92 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 734,73 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 9 388,88 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 43 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 20,74 % ročně z částky 43 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělila žalovaná, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Všechny doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právní předchůdkyni žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaná výslovně stvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila její schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovanou uzavřena předmětná smlouva.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, byla dne 12. 6. 2019 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované v hotovosti částku 43 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala společně s úrokem ve výši 7 310 Kč, administrativním poplatkem ve výši 8 600 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 24 510 Kč (celkem 83 420 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 80 týdenních splátkách po 1 043 Kč.4. Žalobkyně doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovanou ze dne 12. 6. 2019. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí úvěru zaměstnána na hlavní pracovní poměr s průměrným čistým měsíčním příjmem 15 621 Kč, měla pobírat státní podporu ve výši 4 400 Kč měsíčně a další příjem ve výši 1 500 Kč měsíčně, což mělo být ověřeno bankovními výpisy, výplatními páskami a dokladem o výměře důchodu. Celkem měsíční příjmy žalované měly činit 21 521 Kč. Dále je zde ohledně žalované uvedeno, že je spolumajitelkou nemovitosti, v níž bydlí, je vdaná, má 3 nezaopatřené děti. Měsíční výdaje žalované na bydlení byly vyčísleny částkou 2 500 Kč a osobní výdaje částkou 12 500 Kč, což mělo být ověřeno bankovními výpisy; celkem uváděné měsíční výdaje žalované činily 15 000 Kč.5. Výše uvedené pohledávky za žalovanou postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, na žalobkyni. O tomto postoupení byla žalovaná vyrozuměna dopisem ze dne 3. 2. 2022, který byl odeslán 4. 2. 2022, jak plyne z podacího lístku.6. Předžalobní výzvou ze dne 14. 4. 2022 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 29. 4. 2022. Výzva byla odeslána dne 19. 4. 2022, což žalobkyně doložila podacím lístkem.7. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak tento typ smlouvy upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí zápůjčka byla poskytována v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.9. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“10. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti